Muž a žena

“Kocour se schoulil na Tvůj klín, u nohou spí Ti dalmatin v pozici lvů, co zdobí banku. I sama noc má na kahánku, jen Ty se ještě bráníš spánku a síle starých vín…. … Má krásko s přetěžkými víčky, snad je Tvůj rytíř na cestách, snad si Tvou krajkou od spodničky stírá prach na cestách….”

Deska dohraje a přítmím pokoje se rozlije ticho. Hladil ji, až usnula. Dívá se na ni, je krásná a když spí tak ještě víc, má pocit, že je teď daleko zranitelnější a on ji musí chránit. Vlastně chce, tak moc až se jí to bojí říct. Copak by mohla snad jen pomyslet na něj? V tomhle si prostě není jistý a než pokazit krásné přátelství, raději ledem obalí srdce a city zamkne pod zámek.

“Ležím v peřinách, přikrytá Tvou rukou. Mám strach, aby to neskončilo dřív, než umřeme, než umřeme, než umřeme….”

Běží ji hlavou něž ji nadobro přemůže spánek. Cítí jeho hebké ruce na svých vlasech, které ještě před chvílí hladily její tvář. Cítí, jak ji hladí po těle a vstřebává ji, její energii, tu sílu, která z ní sálá. Chtěla by se mu schoulit do náručí a cítit bezpečí, které z něj vychází. Copak ale může chtít tak moc po člověku, ke kterému dlouhou dobu vzhlížela s úctou a pokorou? Nechce pokazit přátelství, které k sobě mají, nechce ztratit důvěru, to raději sfoukne plamínek v srdci a nechá vše osudu.

Nové lidi ve svém životě nepotkáváme náhodou. Buďto je potřebuje k tomu, aby změnili naši budoucnost nebo naopak my změnili tu jejich.

“Principál spí a my dva potají, náš příběh luně vyprávíme. V tmavým šapitó, z vína upito. A nad ránem, až kouzlo vyprchá, mi zmizíš do ticha…”