jedno horké odpoledne 2

Když číšník prošel ven z letní zahrádky, opřel jsem se v křesílku, čímž se mezi mé oči a krásnou neznámou, (říkejme jí slečna eN) dostal palmový kmen.
Tedy ne že bych nebyl zvědavý na její reakci, až jí číšník přinese na roh ulice pití ode mne, právě naopak, ale je mi jasné že první co udělá je že ve vteřině zrekognoskuje celou zahrádku, a proto jsem se schoval před jejím pohledem.
Alespoň prozatím. Zatímco jsem si hrál se skleničkou, zaslechl jsem rozhovor slečny eN s číšníkem.
Nemám sice uši jako netopýr, ale slečna eN dost zvýšila hlas když chudákovi číšníkovi vysvětlovala, že "...se nikoho nepotřebuji doprošovat o nějaké pití, kdybych nějaké chtěla, přišla bych si ho objednat sama! Toto si klidně zase odneste!"
Začal jsem litovat toho hloupého nápadu, toto si ten milý číšník nezasloužil.
To uz jsem vykoukl zpoza "svojí palmy", stejně se otočilo víc lidí aby se podívali na to vyrušení.
A číšník, i když k ní byl stále čelem, už byl dva kroky od slečny eN která měla v ruce sklenici, mírně se uklonil a odcházel.
Slečna eN se chvíli nevěřícně dívala střídavě na sklenici ve své ruce a odcházejícího číšníka, který už opět vcházel na zahrádku.
Prošel kolem mě aniž by dal jediným pohledem nebo výrazem najevo, že já jsem ten host, který za to může a zmizel v přítmí kavárny.
Ve slečně eN zatím zřejmě probíhal vnitřní boj, protože střídavě vypadala že se sklenicí mrští o zem, nebo uteče. Nakonec se otočila a zmizela za rohem. Zdálo se mi to, nebo se jí roztřásla ramena těsně předtím, než jsem ji ztratil z dohledu?

No nic, poučení pro příště, nepodléhat spontánním nápadům, zvlášť když se týkají neznámých dívek. Dnes tu musím nechat pořádné spropitné, a stejně se asi nezbavím pocitu viny kdykoliv toho číšníka uvidím.
Ach jo, mám já to ale blbé nápady... Upil jsem trochu svého ledového čaje, pohodlně se usadil v křesílku se sklenicí v ruce, a nechal své myšlenky bezcílně bloudit, až jsem pomalu přestal vnímat své okolí.
Promiňte pane..." vytrhl mě ze vzpomínání příjemný hlas.
"A-ano?" zeptal jsem se nechápavě, myšlenkami ještě napůl v jiném světě.
Pak už jsem se rychle vrátil do reality, protože mé oči konečně identifikovaly majitelku toho hlasu jako slečnu eN.
"Vidím že pijete to samé co já, a jestli se nepletu, tak jste objednal i to moje?"
"Skutečně se nepletete", vstal jsem "posadíte se prosím?" odpověděl jsem a v duchu se připravoval na podobnou smršť nadávek jakou už za mě vytrpěl číšník.
Kde vůbec je? To on jí řekl že jsem to byl já? No co, co jsem si nadrobil...
"Můžu se zeptat jak jste přišla na to že jsem Vám to pití objednal já?"
"No, víte, já jsem se vlastně přišla omluvit se tomu pánovi co mi to přinesl, že jsem na něj křičela, povolily mi nervy, a... no to je vlastně jedno. Prostě jsem se chtěla omluvit..."
Tak tím mě dnes už podruhé překvapila něčím co jsem nečekal, tentokrát ale příjemně
"... a když už jsem přišla, rozhlížela se po číšníkovi, tak jsem uviděla Vás, víte, jste tu jen dva kteří tu sedíte sami, a vy jako jediný jste v kavárně a nepijete kafe, ale to samé co přinesl číšník mě." nesměle se pousmála a mě se zdálo že má mírně zarudlé oči.
No, hlavně že si myslím, jak jsem nenápadný, že?
"Aha." zmohl jsem se na vyčerpávající odpověď, a rychle se vzpamatoval
"No až číšník přijde, můžeme se mu omluvit oba, taky mu dlužím omluvu za to, co si kvůli mě musel od Vás vyslechnout."
Spiklenecky jsem na ni mrknul "Tedy jestli vůbec přijde k našemu stolu drzounů." přidal jsem i úsměv a rukou pokynul k volnému křesílku.
Taky se usmála, tentokrát jí i trochu vesele zablýskly oči a odložila sklenici se kterou si dosud nervózně pohrávala a konečně se posadila.
Také jsem si sedl a díval se jí do očí. Měla je krásné a už zase začínaly vypadat plaše.
"Víte, já si k vám nešla původně přisednout, já..." začala, ale nenechal jsem ji domluvit
"Opravdu? Také bych řekl že mi budete chtít spíš vynadat než dělat příjemnou společnost" řekl jsem, "a jsem moc rád, že až dojde na omlouvání se číšníkovi nebudu v tom sám."
Veselé jiskřičky se jí vrátili do očí a předvedla mi nádherný úsměv "Vy jste hroznej, nenecháte mě domluvit a ještě mě rozesmíváte. Chtěla jsem říct, že jsem Vám původně šla vynadat, ale pak... no jak jsem se tady tak bezradně rozhlížela, tak si zase všichni začali zvědavě prohlížet mě, jen vy jste si mě snad ani nevšiml." Řekla s jemnou výčitkou v hlase, a hned pokračovala "No a nadávejte někomu kdo se na vás ani nepodívá. Navíc mi ty... uslintaný pohledy začaly trochu vadit, tak místo abych vám šla vynadat, šla jsem k vám nakonec hledat záchranu." řekla.
"No když někdo s postavou jakou máte vy, chodí oblečený jako vy, tak se nemůže divit, že mužům na vás sklouzávají pohledy, museli by být slepí" rozesmál jsem se.
"To jsou ti chlapi, myslí jen na jedno..." odpověděla.
"Vážně? Takže podle vás všichni myslíme na dobré jídlo?" kontroval jsem, přece jí nenechám nahrávku na slovní smeč.
Mezitím se u mého, tedy vlastně teď už našeho stolu objevil dávno zapomenutý číšník, a přerušil nás.
"Budete si něco přát?"
Slečna eN se na něj obrátila s provinilým výrazem a začala se mu omlouvat: "Promiňte mi prosím ten výstup tam..." naznačila bradou směr "já... byla jsem naštvaná... Tedy né na vás, na... na někoho jiného, ale odnesl jste to vy, nezaslouženě..." vzala sklenici ze stolu a podávala mu ji, "tady to vracím, díky."
"I já se omlouvám, neměl jsem po vás něco takového chtít" přidal jsem se.
"Nic se nestalo, bylo mi potěšením" odpověděl číšník, "budete si tedy přát...?"
"Ne, já ne, už půjdu děkuji" řekla slečna eN.
"Zdá se že nejsem dobrý společník" podotkl jsem.
"To, ne, ráda jsem si s vámi povídala, bylo to příjemné, ale neuražte se, jste jen chlap, neznám vás a je mi jasné co vidíte kdyz se na mě díváte." řekla takovým polouraženým, polonaštvaným tónem.
"Nojo, to už jsem slyšel mockrát, všichni jsou stejní. Je mi líto, ale i vám musím odporovat, není to tak docela pravda, lidé jsou různí, snad to taky časem zjistíte". řekl jsem smutně tentokrát já.
Přimhouřila zamyšleně oči, otočila se tak, že jsem jí neviděl do obličeje a řekla: "Povídalo se mi s vámi opravdu hezky, tak to zkusíme. Na něco se vás zeptám, a když správně odpovíte, tak tu zůstanu, dobře?" zeptala se.
" No zkusit to můžeme, ale na oplátku, když správně odpovím, řeknete mi své jméno." odpověděl jsem.
"Tak mi tedy řekněte, jakou mám barvu očí." zeptala se stále natočená tak, abych jí neviděl do obličeje.
Číšník, který doteď vypadal, že ho velice zajímá jeden konkrétní palmový list nad námi se podíval na ni na mě a koutky úst se mu pozvedly v náznaku úsměvu.
Asi už věděl jestli jsme všichni stejní nebo ne...