Poklekni.

Až uslyším tuhle větu s jedním slovem, za kterým možná místo tečky bude vykřičník … nevím, jak se zachovám. Až mi tohle někdo řekne, budu hrdě stát a nic mě nezlomí.

Neumím před někým pokleknout.
Jednou hodně hodně zpátky, mě můj přítel o něco prosil a v té prosbě si přede mě klekl. Vyvolalo to ve mně až zděšení. Hned jsem ho vzala za ruce a zvedala a říkala mu, ať vstane a ať už to nikdy (proboha) nedělá.

Nad nikým se nepovyšuj a před nikým se neponižuj řekl král ševcovi v Pyšné princezně.
Mám to tak nějak nastavené v sobě. Nedopustím, aby si přede mě někdo klekl. A ani já to neumím. Nedokážu ... Hrdost mi to nedovolí.

***

Abstraktní obrazy snaží se po stěnách malovat pouliční lampa. Z její výšiny se rozléhá flétnová píseň malého zpěváka v černém peří. Světo se prodírá skrz závěs a malou má šanci. Barvu gauči by záviděl leckterý fauvista. Místo štětce provazy tvoří geometrické dílko na mém těle.
Obraz, co jen matematik dokáže přesně vypočítat.
Kdo však vymyslí vzorec pro duši.
Kdo pak dokáže dosadit známé za neznámé.
Kdo jen pochopí tak citlivý algoritmus.

Zvuk kosí flétny na lampě dávno ztich.

***
Náhle si uvědomím …

… nevím jak dlouho tu klečím u jeho nohou. A pokolikáté už. Připadá mi to tak samozřejmé, přirozené ... cítím se dokonce šťastná.
Kde nastal ten náhlý zlom, to převrácení, přetočení mysli.
Kam se poděla ona hrdost.
Vždyť jsem to pořád já.