Konec kapitoly života

"Ať si z tebe nějaká neudělá utroka." Řekla osoba se kterou jsem byl 3 roky a za pár týdnu už ji snad nikdy neuvidím. Je si vědoma, že chci od ní odejít.

Tohle řekla a obličej se mi ani nepohnul ale v hlavě mi jen zaznělo "Nějaká ? A co jsem pro tebe ?".

Přiznám se, že jsem se do této pozice dostal sám, protože když bylo potřeba udělat něco důležitého, co měla dělat ona, a nestíhala to tak jsem byl já ten, kdo to za ni vyřešil/dodělal.

Proč ? Protože mi na ní záleželo, byli jsme ve vztahu a asi v tom byla i jistá naivita toho že tohle se pro toho druhého dělá, když jste spolu.

Už tomu byl skoro konec, nebýt smutné události v rodině a nedokázal jsem ji nechat s vědomím, že má před sebou dodělávání diplomky a státnice. ( To že s někým už nechcete být neznamená, že vám na nich nezáleží)

Byl to můj první vztah. Vstupoval jsem do něho naivní, ztracený. A množství sraček, které jsem ustál, protože jsem měl v hlavě zarytou doktrínu, že vztahy jsou napořád, bylo obrovské.

To když jste jednou měli slabou chvilí kvůli problémům se studiem skončilo otázkou ohledně toho s kým chodí, že jestli chodí s chlapem nebo ne. Že jsem její chyba. Zatímco jakákoliv situace, která vyustí v to, že to naznačí že ona sama má slabé chvile spíše častěji než ne a nakonec skončím tak, že ji utěšuji, že přeci ne, že toho je jen moc.

Až donedávna jsem byl slepý. Neviděl jsem to. Neviděl jsem ani sebe. Kdo jsem, co jsem. Až jednou toho už chtěla moc a já se zlomil.

Zlomila mě ona.

Děsím se toho, že mi zničila můj až debilně romantický pohled na vztah.

Ještě chvíli a budu k sobě dost upřimný a začnu ji nenávidět.