Úvod do dospělosti

Stalo se to když mi bylo asi 18. Pracoval jsem venku a snažil jsem se vyrvat pařez velkého stromu, co nám zůstal na dvoře. Pokud se někdo z vás někdy pokoušel vyrvat pařez víc jak 100-letý starého stromu, tak asi tuší, jak dobře to šlo.

Jedním z mých skvělých nápadů bylo se "postavit" na ruky a položit nohy na kořen a pokusit se do něj opřít a přelomit kořeny. Asi už tušíte, že to uplně tak nevyšlo. Noha nějak sklouzla zamíříla si to přímo na jednu z ostrých výčnělků.

Vzpomínám si, že jsem hned utíkal do koupelny (abych byl upřímný, nemám tušení, co jsem čekal že tam udělám/najdu) a pustil studenout vodu a oplachoval krev valící se z díry, která se nějakým způsobem objevila na mojí noze.

Musím říct, že to byl zajímavý pohled. Komplet, skrz vrstu kůže až na sval v průměru něco přes cm. Po nějaké době to trochu přestalo krvácet. (držet nohu nahoru) Na první pohled hodně komických způsobem jsem se dostal do kuchyně pro obvazy a opatrně zavázal nohu. Pamatuji si, že jsem se dostal do svého pokoje po schodech "Hitler style", akorát, že jsem nehailoval rukou ale nohou.

No abych se dostal k jádru věci. Nepracoval jsem venku sám...

Byla tam i se mnou moje M. (Je několik výrazů ale ani jeden mi teď nepříjde vhodný a nedokážu je použít - Kdo to z písmena nepoznal, tak si snad bude pamatovat písničku od Luneticů )

V tu dobu mě to ani tak nevzalo ale až s postupem času, to na mě začínalo mít následky. Roky jsem si nesl a v podstatě pořád nesu, i když se toho snažím nějak zbavit, to, že se v životě nedá na nikoho spolehnout.

Nikoho.

Nikdy.

Jen sám na sebe.

Jakýkoliv vztah nebo přátelství je bráno jako povrchní. Jak má člověk věřit někohu koho zná pár měsíců, když i člověk, který vás zná doslova celý život dokáže tohle udělat.

Občas se mi vkrádá myšlenka, kdybych v té koupelně odpadl (může se stát po zranění, když se tělo dostane do šoku - měl už jsem takové případy) a jen tak tam ležel s nohou, ze které by se mi řinula krev. Téhle myšlence, nepomáhá to, že za mnou celý den nepřišla. Mohl jsem tam ležet hodiny než by si mě možná ségra, která se učila ve svém pokoji všimla když by sešla dolů.

No a po tomhle incidentu... Asocialní introvert je asi nejblíž.

Nosím tohle už dost dlouho. Pokoušel jsem se to nějak vyřešit, zbavit se toho. Mluvilo se o tom trochu i sní skrze ségru ale nikdy se tomu nepostavila čelem.

Někdy si představuji, že na ni křičím a ptám se jí, jak mi to mohla udělat. A s tím i přání, abych v té koupelně odpadnul a stalo se mi něco mnohem horšího. ( A ano vím, jak uboze to může znít.)