Nápadník

Nápadníka může potkat člověk, žena, kdekoli.
V samoobsluze, na zastávce autobusu, ve vlaku, na výstavě koček, v galerii či na vrcholu kopce. Je to osoba, která může dostat roli ženicha v aktu s názvem svatba, ve které žena hraje roli nevěsty.

Měla jsem spoustu času, přesněji deset minut, do odjezdu autobusu a jelikož nerada čekám dlouho na zastávkách, šla jsem se projít. Šla jsem se projít do ulice, kde jsem jako dítě, jako malé dítě, trávila víkendy i prázdniny s tetou a strýcem. Je to dávno, co se odtud stěhovali jinam, a je to téměř nedávno, co jsem se s nimi setkala naposledy. Vzpomínky řídily mé kroky známou ulicí až ke vstupu starého činžovního domu. Po chodníku kráčel, nebo se spíše sunul kolébavým krokem, starší šedovlasý a šedovousý muž. Když zastavil a hledal po kapsách klíče, všimnul si mě, stojící nedaleko téhož vchodu.
Jdete dovnitř? Zeptal se.
Ne, nejdu, odpovím.
Já bych vás pustil ... doplnil.
Ne, díky, opakuji a spíš jen pro sebe řeknu: Kdysi dávno jsem tam chodívala ...
Pozval bych vás třeba na čaj, jakoby se nedal jen tak odmítnout.
Mně jede za chvíli autobus, jakobych chtěla vysvětlit.
Jste sama? Zeptá se najednou.
Mám muže, odpovím a chvíli přemýšlím nad pravdivostí toho výroku.
Nechtěla byste se mnou být? Zeptá se, jakoby nikdy nic nechtěl vzdát. Mám milion a půl, sděluje a já se pousměju nad vzpomínkou jednoho, co vypadal jak bezdomovec a nad svojí sekanou v umaštěném papíru mi říkal, že má doma milion.
Ten by se hodil, směju se nahlas.
Jsem už dvacet pět roků sám, míní muž. Jsem sám a tak jdu občas do hospody ... jakoby ospravedlňoval svůj nemotorný stav.
Třeba jednou nějakou potkáte, plácnu jen tak mimochodem.
Ony by měli některé ženy zájem, ale je jim tak šedesát osm, pokračuje a já mu z nelogického důvodu řeknu to svoje číslo.
No, mě je šedesát pět. Kdoví proč říká, snad proto, že o starší než je on sám moc nestojí.
Já bych kvůli vám začal chodit i do práce, dodává a znovu mě zve dál.
Už musím jít, loučím se s ním a zaháním otázku, která mi celou dobu lítá v hlavě, totiž, zeptat se, kde bydlí. Pokaždé totiž, když jdu kolem tohoto domu, si říkám, jak to v tom bytě asi dnes vypadá.
A tak nezeptám, protože, co kdyby bydlel v onom mezaninu a já bych třeba nepřekonala svou zvědavost.