Herkulovy ruce v hrudi.

Jezdíl jsem si tak městkým busem po Zlíně do školy, … „tvl zase jdu pozdě do ateliéru“. To bude zas: „áá zase pan M pozdě“ (Jednou jsem se schoval na záchodě, abych nenarazil na profesroa Illíka než nám skončí obor na ateliérech. Jen jsem nevychytal možnsot, že i profesor chodí čůrat). Ale je tak jednoduché se ráno zaseknout u poslechu hudby, aniž bych sledoval čas, abych byl na univerziětě v čas.

Bus číslo 31. Už nějakou dobu jsem tam pozoroval jednu slečnu, mlaďučká. Půvabná. Nezjištně jsem se na ni koukal. Sledoval. Byla rozkošná. Chuděrka měla celou tvář takovou uhrovitou, ale to mi nezabránilo v tom, abych viděl její neskutečnou krásu. Doopravdy, byla jak kvítek ladnosti, nevinnosti. Byla a určitě o to více je i dnes – věřím tomu. Neodvážil jsem se studem a ostychem jí oslovit, ale … bože – jak moc jsem si přál jí poznat. Né za účelem jí získat, dostat, využít, zneužít, ne … poznat. Pak se stalo to, že jsem věděl, že se stěhuji do jiného města. A v tu dobu jsem opět na ni narazil v městském busu č. 31.

Teď nebo nikdy.

Vždy jela dál, než jsem já vystupoval. Nezbylo nežli úmyslně jet s ní a vystoupit s ní. Stres. Vnitřní sklíčenost. Šílený strach ( – ale z čeho? z trapnosti kterou vytvořím?). Vystupuje a já s ní. Sakra, jen aby to nevypadalo, že jsme nějaký úchyl. Zrychlený tep, sklíčený dech. Musím k ní. Teď dokud jsme takhle na otevřeném prostranství na ulici. Jsem u ní, ona zády ke mne.

„Slečno?“ (safra, otáčí se, vidí mne, ať hlavně není vyděšená) Nepamatuji se, co přesně jsem jí říkal, ale velmi dobře si pamtuji, svůj nejistý hlas. Ten tón mého hlasu, co je vystaven tíze náklaďáku co mne tlačí ke zdi. Jak ruce Herkulese svírající moje vnitřnosti. Hlavně srdce. To musí být v takových situacích najednu o velikosti lískového oříšku. Píšu jí svůj email na kousek papíru, nechci bý moc vlezlý a cokoliv od ní žádat. Už to, že jí takhle přepadávám je trisitní. Rozloučíme se, mám chuť se zhroutit na zem po tom všem a mít nějaký záchvat, ale až by někam zašla a neviděla mne. Adrenalin. Klepu se. Rozdýchávám to. Ale udělal jsem to. Nemusí mne to v životě mrzet, že jsem to nechal být.

---

Po pár dnech mi napsala email. „Ahoj, znáš to když chceš něco napsat a nevíš jak? :) Velmi si vážím toho, že jsi mě na té zastávce oslovil. Já bych nikdy nic takového neudělala, neměla bych na to odvahu. Doufám, že nevadí, že Ti tykám. Měj se hezky, Lu“

Strach. Nejistota, pochyby. Úzkost. Soud nad sebou samotným. Dá se na tom pracovat. Snad jsem se odprostil více či méně od těchto pocitů, když dojde na seznámení v real-life. Ale zárodky ve mne budou asi napořád. V tomo kyberprostoru je to jiné, seznámit se – mám pocit, že mám v keberprostoru aspoň šanci zaujmout. Je to asi zvrácený postoj, ale čím se hrnec spálí, tím páchne.