Deník nadržené matky III.

Život se nám všem teď trochu komplikuje. Každý z nás zažívá díky všeobecné epidemii věci, které si často ani nedokázal představit. Jak jsem se již vyjádřila, máme všichni jedinečnou možnost restartovat svoje životy, restartovat sami sebe. Ale dost chytrých řečí, na který stejně není nikdo zvědavý.....takže teď k věci. Jak prožívám pandemii Covid 19 já? Díky vyhlášené haranténě to mám píčou ke zdi. Vše začalo tím, že zavřeli školy. Bože, co budu dělat! Konec sexuálních hrátek přes den, když je dítě ve škole a pán si na chvilku odskočí z práce. Moje jedno dítě by mi nevadilo..... Uvažovala jsem o možnosti uvalit haranténu na babičku, ale dítě spustilo hysterický řev, že k babičce už neeeeee. Jenže můj drahý má také děti a jelikož nám vyšli v práci protisměny, tak přišel s genitálním nápadem, si děti střídat. VŠECHNY!  A k tomu i psa. Tvl, tak jo konec sexu úplně. Děti nocují převážně u mě, takže nehrozí ani chvilka hrátek s růžovým vibrujícím kamarádem. Navíc pakárna v práci. Pracuji v obchodě s potravinami. Je vám tedy jasné, že zde žádna nucená covidova dovolená nehrozí. Naopak někdo kurva musí chodit makat, aby se ostatní mohli i po doporučeném zákazu vycházení, promenádovat v krámě jak někde na kolonádě, bo se asi doma nudí. Takže nejdřív přišel příkaz nosit roušky. Jako ok, chápu to, ale po první hodině sakra vím, že ze mě muslimka nebude. Vadí mi to na ksichtu, nemůžu dýchat.  Leze mi to do očí, škrabe ta ušima. Jediná útěcha je, že si pod rouškou můžu tiše nadávat a nikdo to neví..... V praxi to je asi takto: "Kaj máte droždie? Nemáme, podívejte tady vám to píšemem," ukazuju důchodkyni na prázdný regál s cedulí, kde je napsáno, že se omlouváme, ale zboží je dlouhobě nedostupné u dodavatele. Pod rouškou si říkám už se mě ptáš třetí den babo, tak už si to laskavě zapamatuj! Všude připomínky, jak si mít ruce a vše dezinfikovat. Na umyvadle doma mám tedy antibakteriální mýdlo a dezinfekční gel na ruce, další mám v kabelce, v práci ve skříňce, na stole, u pokladny, prostě všude. Večer všechno prádlo do pračky na 60 a i pipku si pro jistou umyju antibakteriálním mýdlem, odpo mi na ni dráhy tajně sáhnul a já nevím jestli si umyl ruce, když přišel z venku. Takže zase do práce, po cestě na hubu šálu, v práci roušku, makat v ní jak kokot, funim u všeho jako parní lokomotiva, zvlášť u házení 18ti kilovych beden banánů zleva doprava podle představ vedení. Nesnáším akci na banány. Čučím po lidech, jak si nabírají pečivo těma holýma prackama a jsem fakt ráda, že to nežeru, bo na těch rohlíkach už se na mě ty covidky smějí: "pojď, pojď blíž, vem si mě, pěkný macatý rohlík si strč do pusinky, nejlíp celý až na omezovač, ať si na tebe můžu skočit"  Kušuj potvoro, na mě si nepřijdes, já jsem holka z hor od krav, jedno okno jsme měli do lesa a druhé na hnůj, já něco VYDRŽÍM! Na další den přijde nařízení všechno pečivo nasáčkovat. No, dobrovolně mi to přidělí, jako nejzodpovědnější osobě. Balím dle pokynů rohlíky po 5 a 10, a že mi to jde od ruky fajně, rozdělávat ty igelitové pytlíky v gumových rukavicích.... když přijde dědek a i přes 3 obří cedule s informací, že z hygienickych důvodu pečivo balíme a nemá to rozdělávat, začne se dobývat do těch rohlíku, co jsem pečlivě zavázala na 2 uzle. To mě vytočí, ale slušně povídám: "pane, ty sáčky prosím NEROZDĚLÁVEJTE" a dědek na mě " a proč by ne, šak ja chci jen 2 rohliky, ne 5, bo jich 5 za den nezjim." Rudnu vzteky, ale stále klidně povídám: "Pane, je obecná karantena, máte si nakoupit na 2, 3 dny a být doma, ne tu porád courat po krámu." No bere teda pytel po 5....ja musím na kasu. Sedím, markuju nákupy, ptám se každého, zda by mohl zaplatit kartou. Na dementní dotazy proč, odpovídám, že je to přeci hygieničtější než peníze. Většina lidí to bere a platí kartou, až na jednu protivnou babu, co mi důrazně říká, že mám přece rukavice, tak si může klidně platit prachama. Udav se s nima babo! Ještě nevystydnu a mám tu dědka od rohlíku, no a samo, že má na páse vyložený pytlík s 2 rohlíky. Mám chuť jedním skokem vystartovat z té pokladní kóje a zakousnout ho jak králíka. No nic... Odpo přijdu domů ztahana a zdeptana jak cigán, co nedostal příspěvky, když tu vidím všude na podlaze, kam moje oko jen dohledné, lego. Děcka si pobíhají po bytě sem tam, šmatlají v tom legu a pes taky. Najíždí mi dokument o lvicích požírajích své mladé....nebýt jejich tatínka, který se na mě usmívá z kuchyně a ptá se, zda si dám kávu a zdali mám hlad, bych je zakousla všechny hned. Upadám ke stolu na židli, kde mi je servírován středně propečený steak a pak káva..... Hmmmm panáček ví, co kočička ráda, ještě tak, kdyby mohl pořádně nakrmit tu moji druhou hladovou dírku......