Starost nebo radost

Říká se, že děti jsou pro rodiče starost, pro prarodiče radost. Tato obecně platná definice, ale platí zřejmě jen v dobách mírových. Ne, v téměř už tři měsíce trvající válce se zákeřným virem...V čem je problém? Současně s uzavřením škol, rodinná rada rozhodla o totálním nasazení dvou hochů mé dcery u mne na chalupě, aby se vyhnuli životu v zamořené a nebezpečné Praze. Tak znělo komuniké, kterým mi toto opatření bylo sděleno.
Jedná se o vzpupného začínajícího puberťáka, který považuje skoro všechny dospělé za kretény, kteří dokáží jen buzerovat a absolutně nechápou, jak má správný život vypadat a o jeho tři roky mladšího bráchu, který mu ve všem ochotně, někdy až servilně asistuje a bezmezně ho obdivuje.
Nikdy bych netušil jaké ptákoviny dokáže vymyslet dvanáctiletý mozek...Teď už to vím. Za tu dobu jsem jich zažil desítky. Zde je jeden příklad, který mi utkvěl hluboko v mysli.

Vracel jsem se z odpolední kávy u sousedů. Z našeho domu se ozýval ohlušující rachot a duté rány podobné výbuchům...Plyn!!!...Blbost, plyn vůbec nemáme...Demoliční četa...žádné dluhy nemám, s žádným mafiánem nejsem ve sporu... tak, kdo by mi chtěl zdemolovat barák?...Co se to proboha děje?
S napětím jsem vtrhnul dovnitř a stal jsem se svědkem události, která mi vyrazila dech...Chlapci vytáhli z postelí nově koupené paměťové matrace a sjížděli na nich schodiště z druhého patra do přízemí. A jako na správném toboganu s vervou naráželi do zdí a zábradlí až se celý dům třásl jako osika. Přitom sebou brali i obrazovou výzdobu na chodbách. Já jsem je zastihl v okamžiku dojezdu a okamžitě jsem dostal bezelstnou nabídku:
„Pojď se taky svézt...Je to bezva jízda!“...Padla na mne tíha bezmoci. Stál jsem mezi matracemi, teď už zcela určitě bez paměti, v suti skla a deformovaných rámů obrazů. Dcera říkala: „Když budou zlobit, nalož je do auta a odvez je do hlubokého lesa. Tam je vypusť.“...Nevím jestli to myslela ironicky nebo vážně ale jediné, co mne napadlo, tak učinit. Jsem přeci tvrďák!
Jenomže chlapci byli do dvou hodin zpět a nadšeně líčili, že to bylo super dobrodružství, a příště ať je zavezu ještě dál. Tak nevím, když už jsou i podobné výchovné metody k prdu, tak co dál???

Omlouvám se...vím, příspěvky zde mají být o sexu, o vášni, touze...Ale sakra, copak to jde, když má člověk takové trápení?

P.S. Když byli hoši pryč, tak jsem neodolal a taky jsem se svezl...A byla to fakt bezva jízda.