Peklo na talíři

Začátek týdne je pro mou osobu dost stresující. A to hned z několika důvodů, musím vstávat do piči. Jít do práce do piči a ještě k tomu za deště. Ale nejhorší, co je na pondělí jsou zbytky z plechu, co kde jaká pica do práce donese, aby ji to na sporaku nesmrdělo! Nemám ráda tyto gesta. Sama nikomu nic nedávám a ani od nikoho nic nechci, ale přijde mi to, jakoby se ty pice domluvily, kdo mě dřív otraví.
Nejhorší je buchta ze středy, to už doma nežere ani pes, a já bych ji měla jíst? Díky, nechci. Strč si ji do piče, bych nejradši řekla ale většinou jen slušně poděkuji, a pak mám práci na hodiny, jak se ji zbavit, abych neurazila! Dost mě tím kurva serou. Je to jak spiklenectví.
Nechci nikoho urazit, ale asi budu muset. Nevím, jak dlouho to s tím slušným chováním vydrzim, když mi zas něco někdo nabídne, respektive, dá sežrat. By jste nevěřili, jak se u toho kroutím, když jsem nucena jíst něco od někoho, ale nechci urazit, a pak s prsty v krku líbám zachodovou mísu. Je mi špatně. Ne, že by to, co jsem jedla bylo špatné, ale dělá mi špatně už ta představa, že jím něco od někoho jiného.
Nesnáším to! Chce se mi zvracet jen co vidím talířek a na něm nějaká vypecena sračka. Tak proč pečou ty piče, když to doma nezerou a nutí to lidem v práci. Nutno říci, že během psaní tohoto blogu jsem už dvakrát polkla zvratku, co už byla v krku a to ještě nejsem u konce.
Před pár týdny mi nikdo nic nenabízel, ale od té doby, co se bavím s Irenou mi neustále někdo něco podbízí a já za tím vidím jen to zlé, i když to může být myšleno dobře, ale to si mohu myslet naivně teď jen já, a třeba je to vážně špatné. Ale odjakživa mám problém s jídlem od druhých. Ruce si nemyjí, do prdele si sahají. Mohou to být předsudky, ale může to být i pravda. Nevěřím, že by se někdo přiznal a raději to donese do práce, anebo nabídne návštěvě. Prasata, čubky a svině.
Dnes je pondělí a já zas trpím, zkurvené talíře všude kde se podívám, dej si, něco jsem upekla anebo nesu dobrotu, a já mám už hořkokyselo v ústech a stojí mě to dost námahy, aby nikdo nepoznal, co se děje v mé dutině ústní.
Většinou s těžkým odporem to dám do pusy a pod záminkou hajzlu, vše do hajzlu vyplivu, ale někdy je hajzl obsazený, proto mám tašku po ruce a na konci směny je pohled do ni vskutku pro silné natury. Škoda, že nepotkavam nějaké bezdomovce. Darovala bych jim tašku s jídlem, které můj žaludek nestrávil.
Nejlepší to bylo minulý týden, to jedna donesla takovou mísu sracek ještě s kecy, vzhledově nic moc, ale ono to je jedno, v žaludku se to stejně smíchå, ale je to dobrý, důležitá je chuť.
Kurva, uz ten pohled mi připomněl mou tašku vždy na konci směny a tak jsem zdvořilostně odmítla s tím, že mám průjem.
Všichni v práci ví, že mám slabý žaludek a mě to přijde, jakoby mi ho chtěly zničit. Možná, je to jen nějaká zákeřná forma, jak se me zbavit, ale ostatní jedí, že nemůžu být tak sebestředná ale je to peklo pico, peklo na talíři a nejhorší je to v pondělí!
V úterý už to není tak valné a kdo nosí ve středu, je vystaven pomluvám. Ve čtvrtek ani v pátek si už to nikdo nedovolí a já je stejně všechny kurvy podezírám, že v pondělí nosí zbytky z minulého týdne a ještě si k tomu sahají do prdele, a dávají to do misek, z kterých žere doma pes.
A teď by mě zajímalo, jak by jste slušně dali najevo kolegyním v práci, že o talířek s něčím nestojíte a bez rad, že držíte štíhlou linií, protože to jsou stejně jen takové kecy, které nikdo nežere, když vidí, že vážíte jak beran.