Balíček karet

Dlouho jsem ho neměla v ruce, abych si vyložila karty, dlouho jsem neslyšela tu starou táborákovou písničku od Mirka Černýho.

Život je jako on, rozdá nám karty. Každýmu jiný. Slyším mojí životní lásku, jak mi říká, že jsem jak Jolanda, když jsem je sobě, anebo okolí vykládala. Mám jeho věty vrytý v hlavě a pořád ho vidím ve snech i po těch deseti letech co není. Budí mě ze snů ten den, kdy odešel a nestihla jsem se rozloučit, jak jsem to o jeden pitomej vlak prošvihla a dojela pozdě. Vidím sebe, jak stojím kousek od hvězdárny a dívám se na soutok Vltavy a Malše, jak chci křičet a nejde mi to, nejde mi brečet, nejde nic. Jak se prvně rozhoduju, jestli chci jít vůbec dál, jak hledám argumenty, proč ano, proč neumřít, jak bez něj dál žít.

Je zvláštní, že za těch deset let jsem už po kartách sáhla jen párkrát. Vždycky to bylo v době, kdy jsem myslela, že jsem potkala někoho jako je on, anebo, když to chtěly teda holky.

Včera v noci jsem je vytáhla taky, protože za mě jsem potkala někoho o koho nechci přijít. Třeba svojí hloupostí, jak na všechno kašlu, je to jeden z lidí, kterýho třeba i poslechnu, když mi něco řekne, stejně jako mi to uměl říct dřív ON, protože se mnou to není vůbec jednoduchý. Pokud to teda udělá, pokud mi dokáže pořádně vynadat.

Ale už sama vím, že třeba svůj momentální celkovej stav bych řešit měla. Když už ne kvůli němu, tak kvůli sobě. Třeba tím, vrátit se částečně k minulosti a hlavně najít si nějakou motivaci proč vlastně.

A asi začnu fyzičkou, to jde nejlíp, třeba ten stepper co mám používat na cvičení a ne jako věšák na oblečení ,-P … Taky ty odkládaný procházky a časem zase možná i běh se psem nebudou marný. Jsem za ten rok „doma“ v nulový kondici.

Pak třeba nějakým převratem v šatníku, šoupnout jinak nábytek a tak, když chci zatím být tam, kde jsem, protože jsem tam zvyklá a prozatím jsem se tak rozhodla. No a hlavně asi oběhnout doktory. Protože je na mě slušně řečeno nasranej. A protože já o něj nejspíš nechci přijít. Kdoví, jak to je ...

No a taky jsem poslechla Lu a od pondělí pojedeme buď na Instáči, anebo Fejsu challenge v líčení, jako dřív. Zatím třicetidenní, protože jsem taky pěkně vypadla ze cviku v tomhle. Ale naštvala a tím i motivovala k tomuhle mě jejím „Pfffff, už se nedokážeš ani pořádně namalovat“ … To teda dokážu holčičko!!! ...

O víkendu se za ní chystám do centra, bude ve svým bytě, ne u přítele, uděláme si jen ve dvou takovou holčičí jízdu, kde všechno pořádně probereme a bude to. Jsem hrozně ráda, že je zase zpátky tady. Jsem taky ráda, že fungujou služby a že se mi postupně podařilo objednat. Protože pro začátek je fajn sladit vzhled navenek, protože když je holka spokojená s tímhle, má chuť se měnit dál. Ve všem. To je jasnačka.

No – a pak že nemám motivaci, jak jsem slyšela. Mám – a sakra velkou, protože ho mám ráda – a to se mi u kluků málokdy stává.

Tak jednou za deset let, tuším …

Natož, když jsou takovejhle originál :-D ...