co je za verši?

Co bouří zvedne moře klidné, že běsní v nitru vlnobitím. Co mění v dravé řeky vlídné, déšť nahradí krupobitím. To vypsat lze tu jistě čile, není toho zrovna málo. Však rozdíly jsou věru v síle, tak aby to nitro burcovalo. To básníci jen asi vědí, že touha je tím kořením. Buďto řvu že něco dlouho nemám, nebo se toho pln pochlubím. A tak mi na to veršování, sedí více hlavně páni. Svět je plný veršů blití, z nichž mnohá tklivě v sítě chytí, ty jenž souzní s bardovým, nesplněným strádáním. Nemohu však upřít světu, že je zde i mnoho květů, které duši ladí k lásce. K opravdové, ne jen k masce. V nekonečných odstínech, dotýkají se nás všech. A jen ty co jsou z nebe k mání, nás inspirují k veršování. K odvážnému zamyšlení, nad marností každodenní, která hrozí bez nadsázky, když zbavíme život lásky. A tak Bohu, světu díky. Za všechny ty nešťastníky, kteří niter svých děsivé bouře, v litrech pití, či oblacích kouře, v bojích za svůj vnitřní mír, zvěčnit museli na papír. Dnes smíme z jejich strádání, činit cenná poznání. Že mění se jen okolnosti, za nichž ve své maličkosti, toužíme si plnit sny. Že byli stejní jako my.