Komunikace

Čeká mě další cesta v mém životě.
Rozhodla jsem se po 6. letech co žiju v Hradci, přestěhovat se do jiného kraje. Samozřejmě to na jednu stranu není lehké, ale na druhou stranu, nemůžu bránit svému štěstí a upřednostňovat ostatní před sebou. Za těch let co tu žiju mým životem prošlo spousta nových lidí a jak jste mohli občas vyčíst ze článků, byly to dobré i špatné zkušenosti.
Tohle je ale život. Nemůžete čekat, že to bude jako procházka rajskou zahradou. Bude to cesta plná překážek a záleží jen na nás jak se k tomu postavíme. Nebudu lhát, mám z tohohle kroku obavy, ale to bylo pokaždé, stres ze stěhování, opětovně shánět doktory, mezitím než bude zubař, dojíždět dálky do Hradce kvůli zubařce. Heeeeee.
Je v tom samozřejmě víc obav, ale není potřeba je všechny jmenovat.
Pro mě je v tom ale víc než se zdá.
Na to jak dlouho tu žiju, jsem si tu nikdy neudržela dlouho žádné přátele.
Takže bylo na čase se pořádně zamyslet.
Nebylo by lepší se přestěhovat za lidmi které máš ráda a poznat tak další? Není lepší zbavit se strachu z toho co jsem tady prožívala?
Byl čas na to přehodnotit to, jakým způsobem teď žiju.
Nikdy nenechte bránit rodinu a "kamarády" svému štěstí, i když to je někdy opravdu těžké.
V rodině máme z jedné strany jistotu, bohužel ne každý tohle může říct.. A když víte že v nich máte oporu, proč máte takový problém jít někam dál, když tu pro vás jsou?..

Proto je potřeba vážit si těch lidí kteří tu pro vás jsou a máme v nich opravdové přátelé.
Uvědomit si, že takové přátele už jen tak nenajdeš.
Už jsem od té doby co se s nimi bavím, překročila tolik svých komfortních zón a to je přece správně. Začala jsem přemýšlet trochu jinak.
Vím že když mi bude na hovno, můžu napsat komukoliv z nich a nebude jim to jedno, stejně tak, jako mně to není jedno u nich.
Samozřejmě jako skupina několika lidí se často hádáme, vznikají neshody, ale to neznamená, že tím vše končí.
A už vůbec to neznamená, že bych je přestala mít ráda.

Eh, ještě bych asi měla přejít k další části. A to je "občasné pobláznění" . Je nás tam opravdu dost, jak párů, tak vznikajících párů a nezadaných. V takové velké partě je opravdu těžké se držet toho, nezačínej si nic..
Sama okolo sebe vidím, jak se díky jedné holce, dokázala parta rozdělit na víc stran.. Protože jedni neviděli to, co viděli druzí. Někteří se bojí říct pravdu, ať už je jaká je. Ale pokud to zachrání srdíčko vašeho kamaráda, měli by jste mu tu pravdu říct vždy a je na něm, jak si to přebere nebo jak bolestivá ta pravda je, pokud si bude chtít nechat růžové brýle, je to jeho volba a vy s tím nic neuděláte, opravdu to záleží pak už jen na důvěře mezi těmi přáteli.

Tím jak spolu komunikujeme vznikají pouta a je někdy opravdu těžké tomu předejít.
A z mé strany, strach nedovolí abych někomu řekla jak to mám, co cítím.
Možná to je i tím, že k tomu člověku na jednu stranu chovám respekt a další problém je činnost co dělám.
Tohle dělá problém dosti chlapům, nebudu lhát, že to z jedné strany nechápu. Ale na tohle si musí udělat každý svůj pohled.
Problém je takový, že jakmile mi chlap řekne, že by s tím měl problém a že to pouze toleruje v mém případě, tak to není dobré, protože jinak moc dobře vím jaký názor na to má. A takhle to je vždy, když se dozvím že dotyčný k tomu není postavený jako já, tak nemá cenu pouštět se do toho.

Jedna moje strana mě strašně přemlouvá ,ale já moc dobře vím, že tohle by skončilo zlomeným srdcem.
A nejsem si jistá jestli zrovna já chci být tou, který by zrovna takovým lidem lámala srdíčka.
Není dobré chodit s někým do vztahu když víte, že s tím člověkem nebudete navždy.. A i tak to někteří z nás dělají.

Chápu že je někdy opravdu těžké nenechat se ovládnout “chemií”