Televizní soutěž

Už je to nějaký ten pátek, ale schválně jsem si dělala nějaký časový odstup, co kdybyste se snažili onen díl najít. Jde o takovou radu do života, kterou drtivá většina z vás nikdy neuplatní.

V minulosti jsem se netajila tím, že jsem si vyzkoušela komparz u filmu. Je to svým způsobem zážitek, byť bych se tím živit nechtěla – nebavilo by mě to a štvalo zároveň, ale párkrát do roka v pohodě. Tvrdit, že se před kamerou cítím jako doma by bylo velmi odvážné, přesto si na jejich přítomnost člověk zvykne a do hlavy si vtluče i poučku všech režisérů – hlavně nečum do kamery! Člověk může být sebezkušenější komparzista, ale natáčení filmu a televizní soutěže má různá úskalí a určité rozdílnosti.

Těch rozdílů je víc, soutěž se třeba jede obvykle na první dobrou, scény ve filmu se opakují alespoň třikrát. Filmoví herci nemají takzvané porty, což je malá krabička umístěná zpravidla za opaskem u kalhot, je poměrně těžká, jsou v ní baterky a kabel k mikrofonu zavěšeném na tričku (herci v divadle to mají na čele). U filmu je tomu jinak, protože se režisér snaží docílit co největší autentičnosti a mikrofon by rušil, kolem takových herců běhá zvukař, což je týpek s opravdu hodně dlouhou tyčí a mikrofonem na konci, frajer má na uších sluchátka, u pasu krabičku s točítky a celé je to nějak napojené na nějakou další krabičku, v každém případě ten borec běhá s tou tyčí nad hercem a bere jeho hlas, přičemž se mikrofon, tyč ani zvukař samotný nesmí objevit na záběru.

Takovým společným momentem filmového natáčení a televizní soutěže je maskérna. Nevím proč, ale vždy, když dojdu do maskérny, tak mi stříhají vlasy. Neděste se, ustřihnou třeba poslední centimetr, udělají prostřih, dají mi na ně tužidlo a suma sumárum udělají úpravu, že nikdo nevidí rozdíl před a po. Make-up je něco matného, abych nezářila jako měsíček na jasné noční obloze a jsem hotová, to herečky tam stráví mnohem více času a řeší se každý nesymetrický vlásek, bez legrace běhají maskérky po place a řeší takovéto ptákoviny.

Ze zvukařského hlediska je ten zásadní rozdíl, jak jsem již zmínila, port versus týpek s mikrofonem. Nevěděla jsem to, nikdy jsem tomu nevěnovala pozornost a tak jsem se přihlásila do televizní soutěže a dostala se přes nějaký úvodní test rozdělující pitomce a inteligenty do skupinky inteligentů a tedy před kamery. Přišly pokyny v podstatě shodné s pokyny pro komparz, kdy hlavní pokyn bylo oblečení bez viditelných reklam a nějakých textů. Venku bylo docela teplo a protože na rozdíl od komparzu, kde se člověk uvidí maximálně rozmazaný v pozadí, mnohdy spíše jen záda, ruka, rameno či jiná část těla, tady byla naděje, že mi bude vidět i ksicht a postava a bylo by fajn se na to trochu vyšňořit. Nepřeháněla jsem to, ale udělala jsem tu chybu, že jsem si vzala šaty. Neděste se, neměla jsem výstřih až po pupek, nebyly to echt letní šaty, ale ani společenské, prostě dle mého názoru vhodné vzhledem k události. Což o to, nikdo mi je nehaněl, nikdo je nekomentoval, docela jsem zapadala s ostatním soutěžících a podmínky bez potisku splněny byly, ale…

Přišel pan zvukař s krabičkou s klipsou a mikrofonem. Že na vás občas někdo sáhne, třeba i chlap, s tím prostě v televizi počítat musíte, konec konců, kdo se dívá na nový seriál na jedničce, možná mu něco bude říkat věta „na televizní rutinu se zvyká roky“. Maskérky obvykle bývají ženy, chlapa jsem nikdy nezažila, ale kostyméry jsem už zažila. A prostě při pokynu „svlékněte se“ nesmí člověk začít nějak jančit a prostě se svléknout do prádla, kostymér(ka) mě zkoukne a obvykle velmi přesně dá oblečení, co sedne. U televizní soutěže úplně kostymérnu vynecháte, ale máte schůzku se zvukařem, který drží v ruce port s klipsou a mikrofonem a nedůvěřivě na vás kouká. Všem ostatním připne klipsu na opasek, kalhoty, kraťase, za košilí či tričkem provleče kabel a mikrofon zajistí na vhodném místě, promluvíte, druhý zvukař dá palec nahoru a je hotovo. No a pak jsem přišla na řadu já, jaksi bez kalhot. Boreček ale zkušený, zcela jistě jsem nebyla první trubka, nebo mu to možná někdo poradil na školení, ale po zkouknutí z něj vypadlo, že to musíme dát za kalhotky. Pokrčila jsem rameny, vykasala si šaty, on mi to připnul někam dozadu, kabel protáhnul pod šaty do výstřihu, kde mi mikrofon ukotvil, řekla jsem něco děsně chytrého, zvukař se usmál a bylo všechno růžové. To ale nebyl největší bizár, to bych ještě brala, vyřešil to profesionálně, já nijak morálně ani duševně netrpěla, prostě pohoda. Jenomže kalhotky na rozdíl třeba od podprsenky nejsou konstrukčně dělané na to, aby něco držely, nýbrž na to, aby něco zakrývaly. Jenom zakrývaly. A jestliže podprsenka dokáže důstojně zakrýt prsa a zároveň je držet v nějaké poloze, kalhotky se s krabičkou vážící asi jako mobilní telefon docela praly. A možná nebyla taková potíž ve fyzice, jako v mojí hlavě. Ono totiž s každým krokem se krabička rozhoupala a já si naprosto realisticky představovala, jak mi krabička žuchne ke kotníkům i s pltěmi. Prvně mě zabije zvukař, kterému byl rozmlátila přístroj za beztak nekřesťanské peníze a za druhé bych se propadla hanbou, protože bych byla dost možná první. Děkovala jsem náhodě, že jsem nebyla naostro nebo že jsem si nevzala nějaký výjimečně volný, pohodlný a větší kousek, který by se na místě dost možná neudržel. Schválně si mobil nebo něco podobného zkuste připnou ke kalhotkách, trenkách nebo co nosíte a projděte se po bytě. Na houby, že? A to fakt nevím, kam by to strčil být naostro, snad do zadnice, do přednice nebo bych třeba nafasovala nějaký erár či lepicí pásku, tu asi nejspíš, oni s páskou opravdu kouzlí. Po studiu jsem se pohybovala více než rozvážným krokem, naštěstí pro mě jsem soutěžila hlavou a ne třeba běháním či jinou fyzickou aktivitou. I přes to jsem cítila dost nepříjemný pocit, když na levé straně máte lem nad bokem, tak by to mělo být, a na pravé straně ho máte pod úrovní pipiny a podle mého laického názoru to drželo díky zaříznuté šňůrce vzadu a hlavně díky mé vůli. Popravovat to moc nejde, je na tom fůra udělátek, přepínačů, točítek a nechcete na to hrabat.

Asi vás zajímá, jestli jsem multimilionářka nebo ne. Tak bohužel nejsem, vyletěla jsem hned v prvním kole. A beztak za to může zvukařova krabička, nemohla jsem se kvůli ní soustředit. Jinak jsem byla svým způsobem ráda, přítěže jsem se takto zbavila ještě před obědem a mohla jsem jet v klidu domů. Zaměřila jsem se na to a všimla si, že třeba moderátorky počasí nebo moderátorky zpráv mají porty taky a jsou často v šatech. A víte, kde to mají připnuté? Já taky ne, nejde to prostě vidět. A pointa? Holky, a teoreticky i kluci, do televizních soutěží jedině v kalhotách!