Já prostě nevím,

Já prostě nevím, co je špatného na tom projevovat svému muži respekt a dávat nu trochu štěstí do života. On mi jej prokazuje den co den. Nemusí o tom mluvit. Většina z nich to neumí. Ten můj ano. Chodí domů očekávaně, když se zdrží, napíše SMS nebo zavolá. Projevuje mi tím svůj zájem. Vážím si toho, protože vím, že to u mužů není samozřejmé. Když na mě čeká doma on, udělám to samé. Muži jsou jiná entita, mlátí s nimi choutky, ikdyž se jen oteplí a zkrátí sukně. Chápu, že se za každou ze studijních důvodů musí otočit. A já jsem ráda, nechtěla bych mít doma trubce. Ať se podívá, stejně mu nedají a pak si smetanu slíznu doma já. Takže nehysterčím a vím, že jsou jak malí kluci, vědí to i oni. Víme to my ženy, tak s nimi tu hru hraji. A oba jsme spokojeni. Netvrdím, že je to světec, ale ani já nejsem bez chyb. Když ale vidím, že potřebuje, abych mu podržela. Podržím mu. Fakt mi to nic neudělá, Chce si to jen přecvaknout v hlavě. I to je jeho projev zájmu.
Někdy mám i pocit, že mě ojíždí jen proto, že může, ne že je tak nadržený. Jen pro ten pocit, že jsem JEHO hračka. No i to je přece práce. My tomu doma říkáme ranní socializace. Ráno mi dá signál tím, že mi třeba sáhne na zadek no a já mu ho automaticky bez hlesu přisunu do klína. On si mě nabodne a ojede. Já spím, respektive nedělám nic. Je to jeho chvilka a vydržet se to dá vždycky. Za chvilku mám plnou jeskyni a on prázdná varlata. A o to tu od začátku vždycky šlo a jde. Proč si mám připouštět pocit podřízenosti? Nebo nějaké onuce? On makal, on se snažil, já jen ležela a držela. Je to známý příběh. A občas se z toho vyvine i hezké ranní utkání. Zkrátka stačí nebýt blbka a přijmout svou část úkolu, který jsem na sebe přijala uzavřením manželství. Jasně jsem měla štěstí na spoluhráče, ale také je nutné s ním tu hru pak hrát.
Jsou i chlapi voli, ale to není můj případ. A tak jsem, jaká jsem. I on není blbej a ví, že všechno má své meze. A tak když ho navíc i nepřiměřeně pochválím, tak ví, že to sice nestálo za to, já to vím také, ale nic mně to nestojí.
A proč to píšu? Protože jsem nedávno byla označena nějakou nešťastnicí, která neví jak na to, že jsem sexuálně pomatená ženská. Tak tady má důkaz, že opravdu jsem a návod. Děvče milé, dát jim zašukat je to nejmenší co pro ně i sebe můžeme udělat. Po každém mrdu je svět vždy lepší. Zvlášť, když to má nějaký řád a smysl. A já to štěstí mám, tak se o něj dělím. Small strawberry