MissFine aneb kolik účtů máš, tolikrát jsi člověkem

♫♫ Byla krásná, byla milá, byla chytrá, zkrátka fajn. Na zahrádce něco ryla, říkali jí… ♫♫ Slečna Fine.

Vánoční čas nám už páchne od sporáků, tak je příhodné naordinovat si trochu té nostalgie. Nostalgické, sentimentálně patetické bláboly, to je přesně moje parketa ! Bejvávaly to časy, když se tenkrát lámala první dekáda nového tisíciletí. Všechno bejvalo taknějak jednodušší. Hlavně na těchhle internetech to bejvalo takové jednoduché. Žádná velká zabezpečení, kde co šlo nějak vochcat a taky šlo namontovat všelijaké kecálky od ICQčka až po Google Talk do jediný appky, kde to všechno fungovalo pěkně pohromadě. Kovaní amatéři teď jistě zamáčknou slzu když vzpojenou, že tenkrát to na Amatérech bylo prostě vono, tenkrát to tu prý opravdu žilo! Znám to jen z doslechu, mne to tu tenkrát asi nijak neoslovovalo. Jediná věc, která se snad nikdy nezmění, která přežije otravu Bečvy, energetickou krizi i Green Deal je, z dnešního pohledu, takovej malinkej českej bizárek – xChat.

Tehdá jsem se zberchával z takového solidního psycha, co člověka může při tom internetovém seznamování potkat. A mimo jiné i na xChatu jsem chodíval číhat na nějakou mladou subinku, budoucí partnerku. A právě tam do mé místnosti jednoho dne vtrhla ona neřízená střela hromadného ničení a bez přípravy začala rovnou od pasu pálit ostrými. Takový to, kdy vám na chvíli spadne brada a jen nevěřícně koukáte, co se to právě děje… Určitě si tam ze mě přišla dělat prdel. Sám dobře vím, že není lepšího pocitu, než někoho hnedka po ránu pořádně nasrat. A není snažších cílů, než nevyrovnaných vzteklých pseudodomíků. Jenomže v tomhle případě děvenka narazila na rovnocenného sparing partnera. Po prvotním šoku jsem se rychle dostal do hry, začal solidně returnovat a smečovat s nelítostností sobě vlastní. Roztáčeli jsme kolotoč plný nekorektního humoru, fabulací, sarkasmu a ironie. A zrodilo se přátelství poněkud nesourodé dvojky z jednoho města, čtyřiadvacetiletého študáčka s holou prdelí a třicetileté úspěšné podnikatelky.

V těch dobách to na těch internetech bejvávalo všechno tak nějak jednodušší. Žádná komplikovaná hesla, dvoufázová ověření, označ všechny obrázky, kde je semafor, autentizační SMSky. Děsně jednoduchý bejvalo i založení nového účtu. A já tehdá používal různé účty, jako jednorázové plenky. Chci se s někým seznámit? Založím si na to účet. Chci s někým jen pokecat? Založím si na to účet. Chci si koupit chleba? Založím si na to účet. A když jsem potkal někoho, koho jsem si chtěl přitáhnout tak nějak blíž, dokopal jsem ho k tomu, aby si založil účet. Aby pak všechny zprávy končily v jediné appce a všechno bylo tak krásně jednoduché.

Měli jsme si stále o čem psát, vymýšleli různé nové kratochvíle, ale také měli stanovená určitá pravidla, jako zachování anonymity a ani jsme se nepouštěli do příliš intimních témat. Říkali jsme tomu „Být profesionální“. Myslím, že v tom bylo trošku nadsázky, ale já tenhle termín používám ve stejném významu dodnes. I když málokdo chápe, co tím myslím. Hranici intimností jsme ale pomalinku začali překračovat. Vzpomínám si na nějaké naše roztomilé rituály, ona dokonce začala projevovat zájem o nějaké prvky ze světa BDSM. Postupně jsme se sbližovali. Vše vyvrcholilo právě v tomhle předvánočním čase, kdy jsme se setkávali na vánočních trzích na Svoboďáku. Chodívala na turbomošt ke svému oblíbenému stánku. Já ve svých studenstských letech nevynechal jedinou příležitost vykropit se. Večer jsme pak o tom klábosili. Byli jsme tam spolu, ale každý sám. Byl to zvláštní pocit, vědět, že tam někde je. Jednou jsem od ní dostal zprávu, že se mám přihlásit u toho jejího oblíbeného stánku, že tam budu mít dárek. Malá taška s jejich produkty, která se stala spouštěčem velké změny v mém životě, což je ale trochu jiný příběh. „Tak to jste vy?“ Tajemně se usmívala slečna za pultem a ostatní osazenstvo okamžitě zpozornělo a rovněž na mne s úsměvem nestoudně civělo. Jo, fakt miluju tyhle situace.

♫♫ Jenomže když je radost, přijde smutek a zmizí vše, co bylo fajn… ♫♫

Právě teď jedna mně blízká dušička vstřebává bolest z toho, když se vás někdo po čistě racionální úvaze rozhodne odstřihnout ze svého života. A že já si shodou okolností užívám nezvykle dlouhého času stráveného v posteli a vášnivě si to rozdávám se svou rýmičkou, mohl jsem si dovolit pohroužit se do svých myšlenek, zavzpomínat a pustit se do psaní.

O pár dní později mi napsala, že ji to celé začíná příliš pohlcovat a že se bude muset se mnou a online světem rozloučit. Matně si vzpomínám, že jsme měli poslední setkání na Svoboďáku a že jsem se jí velice neprofesionálně ptal, jestli bychom se při té poslední příležitosti neviděli. Nesouhlasila. S odstupem času můžu jen konstatovat, že jednoznačně musela být tou rozumnější z nás. Zrušila účet na chatu, ale ten náš speciální si nechala. A po nějakém čase se občas přišla ukázat. Vždy strašně překvapená, jak to, že jsem na tom speciálním účtu vytvořeném jen pro ni, stále online. On byl stále nalinkovaný v té jedné appce. Ale jak šel čas, ten svět se začal stávat čím dál tím složitější, zkomplikovaly se všechny tyhle internety a už nešlo nalinkovat všechny kecálky do jedné appky. A ona se vždy po roce objevila, celá překvapená, že tam na ni čekala nějaká zpráva ode mne, a napsala, že večer pokecáme a pak hned zase na rok zmizela. Při posledním zjevení si už stěžovala na to, že byl problém se k tomu účtu přihlásit. Od té doby už uběhlo několik let a letos jsem zaregistroval zprávy o tom, že se Google chystá likvidovat mrtvé duše. Že naše horká a jediná linka bude nevratně přerušena.

A já neměl komu si postěžovat a rozhodl se, že o svém neštěstí napíšu aspoň blog. A tak teď, když soucítím s neštěstím druhých a uvědomuju si, že sám jsem vlastně taky někde tam hluboko děsně nešťastnej, píšu o tom všem té mé nešťastné dušičce pro radost, a i pro všechny ty ostatní dušičky, které se teď brodí ve sračkách vytékajících z jejich zlomených srdéček. Ať se jim jejich rány rychle zacelí a vrátí se jim úsměvy na tváře. Ať se zase dokáží usmát především sami na sebe, protože to štěstí nám nikdo nedá. To je stav, který si musí pěstovat každý sám v sobě. A kdyby snad někdo znal tu milovnici kvalitní kávy, Slečnu Fajn, vyřiďte jí, prosím, že už jsem vyrostl a jednorázové plenky nepoužívám. Točím pár svých trenek, poctivě je obracím ze všech stran. ♫♫ Šetřím vodou kypřím zem. Takový už já jsem. ♫♫ Tak ať zas někdy přijde napsat, že večer pokecáme a ať si hned zase klidně rovnou na pár let zmizí. Aby nějaká ta rovnováha na tom světě byla zachována…