Vlaky

Poprvé když jsem je slyšel, zdál se zvuk tvrdý a nesmlouvavý. Nárazy se sunuly po pražcích, země se chvěla a pukala ve švech. Mlátila mi do nohou, snad abych taky utíkal k výhybce a snažil se změnit směr.

A pak někdo křiknul, byla to dospělá žena, prej co tam dělám, ať vodprejsknu a hrozila mi prstem. Začal jsem utíkat kam ujížděl vlak, ale doběhla mě na konci nástupiště, chytla do náruče a položila na prsa. Najednou nebyla tak zlá, usmála se a povídala mi i něco do větru, když koukala do dálky.
„Tyhle nezastavují, jen tě přejedou ty trdlo! Vykašli se na to, dokud vlaky jezdí tak jak mají, můžeme se vyvalit.“ Táhnul z ní alkohol a strašně se mi líbila, ale byl jsem tak malý. Jenže už tenkrát jsem si říkal, že až vyrostu, najdu si tě!

Zeptala se, kde mám rodiče a já ukazoval směrem na parkoviště, kde stál otec. Přivedla mě k němu a já čekal jen pár facek. Ale tatínek se překonal, byl tak miloučkej, smál se a omlouval za toho malého pancharta. Najednou všechno bylo jinak. Začala mi nosit malinovku v jedné hospodě, takže proč bych ji hledal?
Ale něco jsem si vzal, nejdřív o tom ani nevěděl, ale později si to uvědomil. Ty vlaky, to načasování, ten dotek, ty kozy, ten zvuk. A dodnes, když mi někdo vytkne, že zevluji a chovám se jak nezodpovědný fracek. Tak říkám, pravda, ale jen pokud vlaky jezdí tak jak mají, to můžu bejt v klidu. Ale až naberou zpoždění, budu stát na konci nástupiště.