💯 blog

Když jsem zjistila, že následující blog má tuhle číslici, tak jsem najednou začala být lehce nervózní.
Sedla jsem si a měla jsem takovou tu důležitou náladu, asi jako když píšete přání k jubilejním narozeninám, který není předtištěný a vy chcete být fakt osobní a doufáte, že toho druhého to potěší tak, že mu to minimálně vykouzlí úsměv a v lepším případě i nějaký to chvění na duši.

No a tak jsem začala, jak jsem před lety přišla sem na blog a byla jsem nadšená, protože i když povídky mám ráda a mám tendenci se vžívat do hlavních postav, tak blog mi přišel takovej nějakej surovější a líp se dalo nakouknout pod pokličku nejen autora, ale i komentujících.

A jak jsem se vlastně tady nakonec sama odkopala a to celkem dost, protože já to asi jinak neumím. Pořád budou takový ty moje malý tajemství někde ukrytý, někde hluboko, kam může nakouknout jen jeden nebo dva lidi za život, ale s tím zbytkem jsem si nikdy hlavu nedělala, protože mě vlastně nebaví žít v nějakém strachu, co všechno by se mohlo stát, kdyby to o mně někdo věděl. Vím, že v tomhle jsem nepoučitelná, ale je to možná i tím, že mě zatím nemělo co poučit. Tím, že tenhle strach nepěstuju, tak se mi to nikdy nevymstilo a já v tom celým odkopávání, nezištně na sebe vyklopit skoro všechno, si spokojeně žiju a cítím se svobodně. A svobodu já mám prostě ráda.

A tak to popisování najednou začalo být strašně dlouhý a táhlo se to jako sopel, a já jsem najednou zjistila, že se mi to vlastně ani nechce dokončit.

Říkala jsem si, napiš něco vtipnýho. Nějakou trapnou historku ze šukání, nebo třeba vytuněný nabídky místních samečků. Jenže když cítíte nostalgii a ještě nějaký ten smutek nad událostmi posledních dní, tak ono to najednou nejde. Člověk to mačká ze sebe a to co někdy tryská, najednou jen kape a je toho strašně málo. Prostě vám dojde, že není dobrý bejt vtipnej za každou cenu. Že lidi nejsou blbí a oni to prostě poznaj.

A tak mi vlastně došlo, že jsem moc ráda za těch pár přátel, kteří tu jsou a jsou tu vždy. Ty bludičky zelených a červených světýlek, který makají na těch svých životech a pak se vždycky rozsvítí a zlepší vám den, nebo vy jim.

A pak jsou taky světýlka tam venku, který září skoro pořád, kterým se nemění barvy a ty vám dokážou svítit na celý život.

No a pak jsou ty největší majáky, který vidíme každý den a díky nim svítíme i my.

A tak jsem si uvědomila, že tohle nebude jeden z nejlepších šukacích blogů. A hned v zápětí mi došlo, že mě to netrápí. Že to nikdy nemá být o tom něco dokázat, ale musíš se ztišit a napsat jen to, co ti šeptá tvoje duše (nebo občas i frnda😀). A tak se taky stalo...

PS: do prdele teď je to zase nějaký depresivní, ale já už to odpálím, ať už mám klid! 🤦🏻‍♀️😃