Serendipita

Miluju slova. Psaná, vyslovená, přemyšlená. Některá chutnají tak skvěle! Občas mi nějaké speciální slovíčko naskočí a přicucne se jak klíště. Někde ho slyším, přečtu, někdy se vynoří až s odstupem jako reakce na nějakou inspiraci nebo myšlenku, a dokoce se může zjevit zčistajasna a já marně hledám indicii, která ho vyvolala.

Takové slovíčko se mi pak uhnízdí v hlavě, v uchu i na jazyku. Převaluji ho v kedlubně, ono se koulí po závitech, zní a odráží se v ozvěnách lebeční dutiny. Po jazyku buď srandovně drnčí, nebo kulatě mlaskne. Pohrávám si s nápady, jak ho co nejdříve použít. A ideálně před lidmi, kteří v reakci nejprve pozvednou udiveně obočí a pak se vědoucně a možná trochu obdivně usmějí.

Četli jste Mluvící balík od Geralda Durella, kde Papouš musel čas od času vyslovit a tak vyvětrat slova z Velkého slovníku, aby nezmizela ze světa? Cítím s ním provázanost, baví mne větrat nepříliš známá nebo málo používaná slova!

Treperenda. Apatyka. Obskurant. Serepetička. Despektivní. Kanafas. Denunciant. Poňuchňáníčko. Almara. Cinóbr. Artificiální. Fafrnoch.

Jedno z mých oblíbených slov je serendipita. Kolik z vás ho zná? Miluju to slovo. Miluju jeho zvuk. A miluju jeho význam. Věřím na něj. A mimochodem, teď miluju i jeho vůni. Dostala jsem parfém toho jména a jeho modrá lahvička mi teď stojí v práci na stole a připomíná dárce, jeho lásku, pozornost a to, jak dobře mne zná. Jak ten šupák neuvěřitelně pečlivě poslouchá a zapisuje si za uši, i když mám já zrovna v tu chvíli pocit, že mluvím ke zdi nebo dubovému špalku. Dárky od něj serendipitní nikdy nejsou.

Občas mám serendipitní náladu. Jdu tomu naproti. Udělám něco neplánovaného. I tady na amatérech se dá velmi úspěšně serendipitit. Asi si to dám do profilu. Nejsem tu kvůli seznamování, jen serendipitím.

A větrám slova.