Dopisy Volze

Poprvé od té doby, kdy jsem od tebe odjela naposledy, poprvé od té doby, kdy jsme přestali plavat spolu. Záměrně jsem se pohledem vyhýbala párečkům, co se potulují v rozích bazénu s naivní představou, že pod vodou nejsou jejich doteky vidět. Cílem bylo odplavat si v klidu svůj kilák, potrápit tělo a odškrtnout si pohybovou aktivitu. Nejdřív mi tělo tu pauzu tak trochu vyčítalo, nemohla jsem sladit tempa a dech, mezi stým a stopadesátým metrem už jsem při vynořování malinko vdechovala vodu a tak nějak bojovala s živly o přežití. Postupně jsem ale chytla tempo, voda byla krásně modrá a když jsem se odrážela od stěny bazénu a nebylo vidět na druhý konec, koukala jsem jen pod sebe na vodící čáru a celý svět byl krásně ztlumený. Za prosklenou stěnou se rýsovaly holé stromy proti žluté obloze, nebe pak postupně červenalo a nakonec se v hale oranžově rozzářily koule vnitřního osvětlení a na chvilku, než se výbojky pořádně rozehřály, barvily vodní hladinu na měděno.

Lidí v bazénu najednou o dost ubylo, odešly děti, všechno se ztlumilo, a jak jsem si tak cestovala tím tmavomodrým světem, najednou jako bych tam byla sama. A najednou mi to došlo, že plavu sama, že tam nejsi přede mnou, že se na konci nedotkneme hladkými těly jako dvě ryby a nedáme si pusu, trochu chlorovanou, studenou a teplou zároveň.

Moc jsem si přála, abys tam byl. Abys na mě zase koukal tím teplým, hřejivým pohledem, jako že patřím k Tobě a jsem Tvoje holka, jedinečná a jediná na světě, nejlepší a dokonalá. Abych mohla přejet rukou po tvých zádech přes zadek a malinko se břichem přimáčknout k tomu tvému Jenže vím, že už pro tebe nejsem ani jediná ani jedinečná, vím, že i kdybys tam na konci čekal, tvůj pohled by byl kritický a hodnotící, bála bych se promluvit, abych z rozpaků neřekla něco špatně a neposlala křehký a velmi dočasný mír ke dnu.

A tak jsem zjistila, že vlastně už nemůžu dělat vůbec nic. Nemůžu si pustit rádio, protože nejpozději do pěti minut začnou hrát písničku, kterou mám spojenou s Tebou, nemůžu chodit po ulicích a jezdit autem, aniž bych Tě viděla, nemůžu si pustit film nebo číst knížku, aniž bych myslela na to, co bys tomu řekl, oblékám se tak, abych se Ti líbila. Když vařím večeři nebo peču koláč, vzpomínám na víkendy, kdy jsme seděli i s tvou rodinou u prostřeného stolu. Na to, jak jsem záviděla tvým rodičům, že se mají rádi i po těch letech a přála si být s tebou za pár desítek let jako oni. A vím, že už se to nesplní, protože jsi jinde, vidíš mě jinak a prostě už pro tebe nejsem to, co je pořád tvoje máma pro tvýho tátu. A tak jenom potichu čekám, až to trochu vyvane a vybledne a třeba se budu moct posunout kousek dál.

A i když vím, že si Tě už nemůžu znova pustit k tělu, protože bys mě dřív nebo později zase dostal stavu, kdy budu pochybovat o všem, co udělám, řeknu, nebo si pomyslím, neskutečně se mi stýská. Stýská se mi po hovorech o výhodách motoru V8 a vůni oleje na tvých rukách. Stýská se mi po tvých dotecích, ze kterých mi ještě teď při vzpomínce proběhne elektrický proud celým tělem. Stýská se mi po tom, jací jsme spolu byli. Krásní a dokonalí. A i když vím, že bys pro mě asi moc dobrých slov nenašel, a i když vím, že náš vztah ve tvém životě nadělal pořádnou paseku, pro mě jsi pořád gamechanger. Změnil jsi mě, změnil jsi můj život. A tak děkuju, že jsi, i když nejsi.