Má první láska.

Vzpomínám si na mou první lásku. Říká se, že ty první, jsou přece nejkrásnější, a on krásný byl. Byl to ten nejhezčí kluk z celé školy. Chodila jsem do osmé třídy. Myslím. Už nevím přesně, musela bych se podívat do deníčku, ale asi jo. On byl v devítce, kterou dvakrát opakoval. Možná proto byl i tak chytrý v mých očích. Všem holkám se líbil. Už tehdy z něj sršilo jisté kouzlo. Holky střídal jak ponožky, a mé srdce po něm prahlo. Přála jsem si, aby propadl po třetí, a byli jsme spolu ve třídě. Trvalo to opravdu jen rok.

Po třetí nepropadl, a mě to zlomilo srdce. Když jsem ho poprvé zaregistrovala, zamilovala jsem se do něj. Nechodil na stejnou školu od samého začátku. Přistěhovali se. Byl to hajzlík. A já toho hajzlíka chtěla. Pronásledovala jsem ho o přestávkách a neškádlila si tehdy pičku. To mě v tu dobu ještě ani nenapadlo, ale chtěla jsem pusu. Chtěla jsem být jeho holka a držet se s ním za ručičku. On si toho zajisté všiml. Celá škola to věděla, že ho miluji. Trapné dětské lásky.

Posílala jsem mu psaníčka, mobily tenkrát taky nebyly běžné jak je tomu dnes. Děcka to neměly vůbec. V tomto ohledu hezká vzpomínka. Na první lásku, i tu pusu. A tu jsem dostala od něj. Netrvalo to dlouho, a my spolu skutečně za tu ruku začali chodit. Já byla šťastná a holky mi záviděly, že toho krásného frajírka mám já. Jmenoval se David. A nebyl jediný David, kterého jsem milovala.

Davida, střídal Petr, po něm jiný David. Tehdy snad to jméno frčelo v den jejich narození, protože David byl jeden vedle druhého, ale ten můj první David, ta má první velká láska se rozhodovala kam po škole. Vybral si myslím nějaký učební obor, a že se zase stěhují. Fotr, že je kokot a já to oplakala. Dala jsem mu památníček. To tehdy taky hodně frčelo. A on mi do něj namaloval srdíčko s textem, na který si často vzpomenu. Stálo v něm, kdo žertem miluje, bývá milován. Kdo láskou miluje, bývá oklamán. S láskou pro tebe, David. Mám tě rád.

A já brečela jak želva. Miloval mě tím prvním způsobem, ale já tím druhým. A měl pravdu. Chytrý kluk, proto opakoval asi tehdy třídu. Vysvětlil mi rozdíl mezi miluji tě, a mám tě rád. A tomu druhému dával větší význam.

Už nechci nikdy milovat.

Možná proto slova, miluji Tě, pro mě nemají význam. Vždy na to člověk doplatí. Na lásku. Ač jsem si to zakazovala, člověk tomu opět podlehne ale s léty sleduji, že mám kolikrát raději to, mám tě rád, než miluji Tě.

Děsí mě svým způsobem lidi, co milují. Nejsem na to, asi stavěna. Je hezké milovat, cítit to tak. Umím to vyslovit, i mezí řečí plácnout, už pro to potěšení druhé strany ale uvnitř sebe cítím, že víc je pro mě to, mám tě rád než miluji.

Větší význam prostě.

Pokaždé, když jsem v životě upřímně a skutečně milovala, stálo to za hovno. David věděl, co říká. Bylo to jen zklamání. Seru na lásku. Věřím, že existuje a že to lidé mezi sebou mohou mít i takto. Já však ne.

Milovat znamená ublížit.

A teď napíšu něco, čímž zlomím srdce. Nemiluj mě. Raději bych byla nenáviděna než milována. Zlomila jsem tímto stylem už pár srdíček, ale chlap, co mě miluje mě děsí. Tu dvojnásob. Anebo jen taky plácá?

Asi v životě utíkám od chlapů, co mě milují, protože nemiluji. Kdybych milovala, uteče on.