Srát chodíme snad všichni.

Zezadu za vlásky, dej mi trošku té lásky. Vzešlo z ranního dopisování, až jsem pocítila nutkavou potřebu se jít vysrat. Psal mi, jak mi to narve do prdele a má dupka musela. Musím!

Kam musíš?

Vymyslela jsem si nějakou píčovinu, abych nenapsala, že jdu srát, ale jen lehce se zmínila, jakou mi je inspiraci po ránu, a že o tom asi napíšu.

A on, na to se vyser!

Jo, vysrat jsem se zašla. Když musíš, tak musíš. Rozhodně nepatřím mezi dámy, co oznámí při komunikaci, potřebuji na toaletu, omluv mě.

A teď ta představa, nažhavený amatér si po ránu honí brko, při chuti a síle, a jeho červená kundička potřebuje srát. Já to řeším slovem, musím. Přece mu nezkazím chuť vystříkat si klacek.

A teď uvažuji, kolikrát jsem to slovo, musím, napsala. Asi mnohokrát, ale neznačilo, že jsem šla pokaždé srát. Někdy jsem skutečně musela i něco jiného, třeba odběhnout do obchodu.

Po tomto blogu se určitě při mém příštím, musím, dovtipí onen jedinec, co musím, a určitě nedohoní, ale vážně to není vždy.

A jen by mě asi zajímalo, když musíte, oznamujete druhé straně, co musíte? Anebo neoznamujete nic, a jdete srát.

Jen čistě ze zvědavosti, jak řešíte podobnou situaci?