O mužích mého života.

Poslední dobou hodně přemýšlím nad tím, jaký typ chlapa, by byl pro mě vhodný. Pomineme teď vzhled. O ten tu teď nejde, ale zamyslete se se mnou, co by pro mě bylo nejvhodnější? Nebavíme se teď o protějšku na to, tam je asi úplně jedno, co má v hlavě, podstatný je jen čurák, a radost s ním spojena.

Teď mám na mysli pouze typ člověka. Určitě už o mě někteří mají vypracovaný posudek nebo-li návrh osobnosti. Sám odborník v oboru vzatý. Vše ví líp než já a znají mě víc, než já sama sebe. Proto ta otázka do publika. Řekněte mi, kdo by se ke mě hodil?

Řeči o splynutí duší, respektování se, podporování a být ohleduplný jeden k druhému, rovněž vynechme. Stejně jako zamilovaní se, a přizpůsobení. To mě také nezajímá.

Chci charakteristiku člověka, s kterým by mi to mohlo fungovat. Těžká otázka, že?

Mnohokrát mě napadne, že takový chlap neexistuje. Ale on každý z nás má na světě svou půlku, s kterou by mohl být kompatibilní po všech stránkách, naše druhé já. Ten pravý, ta naše polovička, s kterou ty naše duše splynou v jedno.

Je to jak z pohádky o Šeherezádě, ale nechci odbočovat od tématu.

Já se opravdu často nad tím zamýšlím. Jaký by měl být? Asi ne moc chytrý. Kdyby to bylo chytřejší než já, tak to bych nesnesla. Zároveň by však neměl být hloupý, na to zas nemám kapacitu. A teď, kde je ta hranice, mezi hloupým a chytrým, a dle čeho vzato?

Ono to může být chytré (ale zas ne chytřejší.) Ti co sežrali všechnu moudrost světa mě nebaví. Ti co nepobrali nic, mě neohromí. Vyčuraný chytrolín s tendencí - poučovat mě, to není taky nic pro mě. Dobrý až je hloupý, tak samo. Ono se to těžko specifikuje. A na druhou stranu, může mít v hlavě, ne však nasráno, ale tak, abych si ho vážila.

Mám asi ráda víc lidi, co si nehrají na nic. Může to být obyčejný popelář a pořád to bude lepší varianta, než kokot z kanceláře.

Chlap, co mi odkýve všechno a snesl by mi i modré z nebe. Které mimo jiné nemám ráda. Unudil by mě tento typ chlapa. A teď ta vize, všechno by bylo tak dokonalé a bez hádek, sluníčkem zalité. Že bych z toho zcela jistě dostala úpal. Nemůžu mít po svém boku asi moc hodného chlapa. Zničilo by mě to.

Mé zvrácené já, by bylo v troskách. Ta má podstata sama sebe. Nechci být nikdy tak v hajzlu, abych popírala sama sebe. Tomuto stavu se říká, zamilovanost. Člověk dělá věci, co by za normálních okolností neudělal.

Taky jsem mnohokrát zažila, že jsem našla ten typ, co by mi povahou sedl, ale bohužel jen povahou. Chemie v tom nebyla. Ta touha po tom, vysvléct ho a sednout mu na něj. Dobří přátelé, z kterých budou jen přátelé, ale bez mrdání. A nejhorší je, když si takový kamarád, slibuje víc. Vždyť si tak rozumíme...

Asi jsem se nezrodila pod šťastnou hvězdou. Mé měřítka a hodnoty, můj úhel a povaha. Není to pro každého. A při té úvaze o prototypu docházím k závěru, že lepší nic.

Zrovna včera jsem líčila mé důvěrné kamarádce, jak se těším na jisté období mého života. Chlap, ale na ten život nepřipadá v úvahu. Nenajdu ho. A rozhodně se nechci předělávat a přizpůsobovat od základu. To spíš by měl on, ale zase, když to udělá, v mých očích klesne. Chci někoho, kdo je sám sebou, na nic si nehrající, člověk z masa a kosti, a rozhodně by to nemělo být háklivé na slovo.

Ten seznam povahových rysů bych mohla protáhnout do zítřka, je toho tolik, čemu přičítám význam, a co nezkousnu, proto je lepší varianta b, šukat bez nároku na to. Nic si neslibovat. Nic neočekávat.

Ale jaký by měl být ten první, když béčko nebudeme brát v potaz. U varianty b, je všechno snazší, tam už na vzhled koukáme.

Co Vy na to? Obohaťte mou mysl.
Kdo je pro mě vhodný?