Paprsky slunce

Kráčím po ulici, je pozdní odpoledne, slunce svítí do očí a stíny vrhá daleko až za všechny naše postavy pohybující se po chodníku.

Vracím se po dlouhém dnu zpátky domů z práce, možná po náročné projektové schůzce, možná po dnu stráveném přemýšlením o smyslu života. Možná obojím.

Slunce nám všem svítí do očí, když se moje pozornost najednou zaměří na postavu na druhé straně ulice, jdoucí stejným směrem jako já. Najednou zapomínám na projektovou schůzku i na úvahy o smyslu všeho.

Paprsky odpoledního slunce, těšící se k nám na návštěvu Zeměkoule celých sedm minut, se jemně dotýkají postavy, pro kterou to slunce snad i bylo stvořeno.

Sluneční brýle jí dodávají mírně drzý nádech, kráčí ulicí, jako by jí celá patřila. A ona jí patří, patří jí i to slunce, patří ji chodník, po kterém kráčí. Celé město jí leží u nohou. A mně se rozhodně podlamují kolena.
Černé vlnité vlasy vlají v rytmu její chůze, rytmicky se pohybují spolu s pohybem jejího těla.

Pozoruji ji z profilu, upravuji rychlost svého kroku tak, abych mohl z anonymity davu pozorovat let slunečních paprsků, závidět jim štěstí, kam po letu chladným vesmírem mohly doletět.

Černé úzké triko nabízí tušení radosti, oznamuje, že nejdražší šperky světa nejsou z diamantů, ale že rytmická chůze dodává triku pohyby, probouzející fantazii, i kdyby nebylo pozdně jarní odpoledne. Paprsky světla se o černé triko lámou navíc tak, že jeho barvy tvoří mozaiku připomínající stvoření světa.

Dlouhá džínová sukně lemuje postavu, jejíž pozorování zastavuje čas a láme nejenom paprsky světla, ale i celá srdce. Každým krokem se sukně pootevře a nabídne výhled na siluetu nohy - siluetu tak krásnou, že proklínám stavitele chodníku, který se už za chvíli promění v křižovatku a všechny nás vystaví dilematu, jak dál naložit s našimi životy.

Na chvilku se poohlédne a podívá mým směrem, snad zaznamenala, že někdo na druhé straně ulice závidí těm paprskům, dopadajícím na její postavu.

Štěstí / náhoda / osud nám ale přejí a tak mohu ještě chvilku pozorovat sluneční koupel a mohu počítat atomy světla, lámající se proti slunci na siluetě její postavy, nyní kráčející několik kroků přede mnou.

Po chvilce se zastaví před vstupem do nákupního centra, snad na někoho čeká, já to ale vnímám jako signál z vesmíru, který mi dává šanci pokusit se poodhalit radost z toho, že svět byl stvořen, třeba právě pro tuto jednu chvilku.

"Dobrý den, omlouvám se, že ruším. Chtěl jsem Vám jenom poděkovat, že jste šla touto ulicí. Chtěl jsem jenom říct, že jsem rád, že jsem byl ve správnou chvíli na správném místě. Že jste mi udělala krásný den a mám díky Vám dobrou náladu. Mnohokrát děkuji."
říkám jí, snad trochu překvapené.

Než ale někde ve vesmíru vybuchne další supernova, mírně se ukloním, pozdravím a pokračuji dál ulicí proti západu slunce, chodníkem vedoucím k večerní tmě a konci dne.

Už se nedozvím, jestli to mělo smysl, jestli jsem ji třeba taky trochu potěšil, jestli mělo smysl poděkovat za její chůzi, za to, že je.