Hudba radost dává

Měla jsem to ráno takový hezky punkový flow, ve sluchátkách Znouzectnost na střídačku se Sex Pistols a Offspring a cestou do práce jsem si listovala internetem a sociálními sítěmi. Přeskočila jsem z playlistu na jeden hudební tip, který jsem si tady nalistovala (děkuji pěkně, kolego blogere), a protože algoritmy jsou svině, hned mě to hodilo na kolej mnou olajkovaných a často přehrávaných podobně laděných skladeb. A už to jelo samo z kopce. Serge Gainsbourg, Louis Armstrong, Frank Sinatra, do toho trochu klasického rockabilly. Bohužel pro mě, nepřehodila jsem výhybku včas zpátky na punk, protože bych si tím ušetřila tři dny, který zase stály úplně za hovno a další tejden, kdy jsem se z toho snažila vybabrat. A i když se to stalo před nějakou chvílí, pořád je to tam jak zadřená tříska a já si zase přeju bejt míň rozsekaná, abych nezažívala takové relapsy, a aby mi moje vlastní emoce neuměly krást drahocennej život, kterej máme jenom jeden a ještě jenom na chvilku půjčenej.

Ta skladba, která mi tak rozhodila sandál, byla First six months of love od Michelle Gurevich, která podle toho, co skládá, asi taky nemá s láskou zrovna dobrý vztahy ani zkušenosti. Znám tuhle skladbu už dlouho a evidentně jsem si z toho vždycky brala jenom tu první sloku o tom, jak je těch prvních šest měsíců lásky super, kdy jedete na vlně serotoninu a celý váš život se odehrává v posteli a k pití stačí voda a chemii obstará naše hlava bez jakékoliv pomoci. Faktem je, že jsem si tohle přála zažít a zažila, takže v tomhle směru nemůžu vesmíru vytýkat vůbec nic. Navíc těch „first six months“ trvalo zhruba tři roky, takže není divu, že jsem si nějak nevšimla, nebo to zapomněla, že ta písnička má i druhou sloku o tom, že po těch „first six months“ přichází taková ta druhá fáze rozborek a sborek, nedorozumění a „musíme si promluvit“. A tak to na mě celý padlo, jak je to možný, že potkáte někoho, kdo se vám pár let jeví jako naprosto kompatibilní jedinec a pak vám najednou ty praktický záležitosti (a přístup obou k nim) zlomí vaz. A vlastně mi to nejde do hlavy, kde je ten rozpor, že člověk, kterého máte rádi, a kterému rozumíte, najednou z nějakého důvodu dělá věci nečekaně, nelogicky, jinak, tak, aby to bolelo.

Nejsem natolik naivní, abych si myslela, že zamilovanost, pobláznění serotoninem, potrvá déle než pár měsíců, maximálně let. Každej z nás ví, že takové vystřízlivění nevyhnutelně přijde, ale asi nikdo z nás není připravený na to, že taková velká láska neobstojí před běžnými problémy, které zvládnou překonat i ti méně kompatibilní. A to jsou přesně ty momenty, kdy si člověk přeje nikdy se nezamilovat, protože prostě poznáte chuť života, která je tak strašně návyková, že i takový ten běžný, ale funkční život a sociální jistoty, se jeví naprosto nepodstatný ve srovnání s tím, o co jste přišli, a co se pravděpodobně už nikdy nebude opakovat.

Já vím, že všechna ta hudba a zážitky, které jsem s ní prožila, tady budou pořád a nevyhnu se jí. Vím, že už jsem definitivně jiná, než před pěti lety a bohužel to nepůjde zpátky. Ale taky přemýšlím nad tím, jestli vůbec jde tohle všechno přetavit do něčeho lepšího, změnit svůj život a sebe tak, aby ten život opravdu nabral jiný směr a člověk začal vidět věci jinak a choval se jinak a našel zase v životě tu dobrou cestu k prosperitě a ke štěstí. Přísahám, že se fakt snažím a dřu. Zápasím s osudem, abych navázala na tu etapu před tím, než se to začalo na pohled nenapravitelně sypat. Já doufám, že ta nenapravitelnost je jenom zdánlivá, a že se mi ještě splní to, o čem jsem jako malá nebo mladá snila. Bohužel, v mých dětských a mladých snech jsem byla zpravidla sama, nedovedla jsem si představit, že budu svou cestu někdy s někým sdílet. A možná jsem si tím předpověděla nebo zpečetila svůj osud, možná už tehdy jsem ve hvězdách četla, že jsem samorost a samotář, že jsem Wabi. I když si z celého srdce přeju, aby se moje mladší já spletlo, aby to bylo jinak a já našla znovu odvahu i důvod se o svůj život dělit.