O studu!

V tomhle textu navazuju volně na řádky o vzrušení, protože jedno od druhého docela neodděluju. Pro mě je totiž překonat stydění se právě to, co ve mně vzbuzuje největší vzrušení. Samozřejmě nejde o to někomu cpát něco, o co nestojí bezuzdnou exhibicí, ale jakmile se někomu stojí za to se podívat… to je jiná. Základy to má položené v dřívějších dobách, kdy jsem se stával pro svoji schopnost měnit barvy často terčem různých ponoukání. Nebylo to za hranou maličkosti, ale pocity jsem z toho neměl nejlepší. Nebyla to ostuda, ale já se styděl. Stud ale už i předtím doprovázel každé moje vyvrcholení. Ne jako pocit, že bych dělal něco špatnýho, ale jako uvolnění v podbřišku, který se rozleje po těle s ejakulací. O mym ukazování se na webkách už jsem psal dřív, takže to tady znovu dopodrobna rozepisovat nemusím. Jedno ale zmíním. Veřejnost takové nahoty. Doslova to znamená jít s kůží na trh. (Nakolik na trh, když není nic k utržení, nechám na posouzení každého.) Jeden by řekl, že je to přímé překonání studu, jenomže není. Je to překonávání studu každým oka mžikem. A stačí nepřímé vědomí, že mžikající oči jsou to, co po vás pase. (Ve větším nebo menším množství.) Ukazujete svoje svoje nahé tělo neznámým lidem, kteří se projevují jenom textem v řádku v lepším případě, v opačném přičtenou jedničkou v počítadle dívajících se očí, děleném dvěma. A přitom v tu chvíli máte ještě jednu možnost - dát všanc i svoji tvář. Bezmezné odhození studu? Někteří to tak možná mají. A nevím, jestli jim závidět. Ostudě otevřená náruč se vším všudy. Co by, kdyby, kdo by - náhoda. Jsou lidi, který nechci, aby mě takhle viděli… ale co kdyby… co by se dělo pak? Ticho? “Byla to ostuda, ale já se nestyděl.” Něco se stát může a že se něco stane, se lehce ovlivní, jak moc tomu kdo jde naproti. Proto (až na vzácný výjimky) neukazuju obličej v galeriích na těchle stránkách a pokud nějakou takovou pustím do světa, brzy ji zase, s rozlitým studem v podbřišku, vypínám. Samozřejmě ani to neznamená, že riziko rozpoznání je tím pádem docela nulový. Možná bych se až divil, co všechno je z čeho poznat. Že i přes rozmazaný obličej je ledacos zřejmé. Ale to už jsou okolnosti, se kterýma počítáme, že může přinést výhru prohry nebo prohru výhry. Dostat se do řečí. Na zahraničních webkách byla situace jiná. A to se i tam občas vyskytl někdo z Česka nebo přidružených teritorií. Ale pořád bylo riziko odhalení mnohem menší než odhalení se samotné. Takhle jsem se seznámil s člověkem v Německu, který na svůj blog zveřejňuje přes Skype nafocené série fotografií mužů, ochotných se právě takhle beze studu ukázat. Desítky, možná menší stovky lidí. Různých věků, různé krásy. Svým způsobem všichni obyčejní. Nejsem v tom sám. V průběhu let jsem pro něj třikrát zapózoval. Takoví tvůrčí lidé se občas najdou, kteří jdou naproti… čemu vlastně? Potřebě tvořit? Za dobu mýho ukazování se po webkách občas někdo něco vyfotil, někdo něco nahrál, na jedněch stránkách jeden člověk vytvořil gify z nej… jak to říct… klipovitějších okamžiků z toho, čeho jsem se dopouštěl. Ještě dlouho tam bylo možné tam ty gify napsat kdykoli a kdekoli do řádku a vyskočil jsem já (většinou v nějaký vysoce ostudný situaci). V předchozích řádcích jsem popsal všechno, co a jak se stalo. Přijde mi, že mám ještě dluh oproti svojí vlastní fantazii a tedy tomu, co se nestalo. A snad ani nevím jestli by se stát mohlo nebo mělo. Možná by stálo za to se o tom rozepsat někde víc. O tom nechat se někde ukázat na výstavě nahých těl, nebo vystavit se v kleci z jednosměrných zrcadel, nahý na pranýři. Zkrátka být nahý mezi oblečenými. A s každou vteřinou překonávat stud.