Dobré vzpomínky

Nedávno jsme jeli za jednou blízkou příbuznou a věděli jsme, že to pravděpodobně bude poslední návštěva, kdy jí na tomhle světě uvidíme. Chtěla jsem po dětech, aby si vzpomněli na nějakou hezkou vzpomínku s tím člověkem. Zatímco dcera po chvíli přemýšlení jednu vyštrachala, syn na žádnou nepřišel. A mě to přišlo děsivé, desítky let někoho známe a nemáme s ním vzpomínku, nad kterou se nám zvednou koutky a zajiskří oči. Napadlo mě, že tohle je ta další důležitá věc v životě. Vytvářet sobě a lidem kolem sebe hezké vzpomínky. Zatímco Amemait vážila v Egyptě lidské srdce proti bílému pírku, Maat vážila hezké vzpomínky. Smysl by to dávalo, ne? Vzpomínka nic neváží a přitom je každá z nich vlastně takový poklad.

Po pár dnech se ta osoba rozhodla, že je správný čas odejít. Když byla ve svém nemocném a věkem sešlém těle, počkala až k ní postupně přijdou ti, s kterými se chtěla před odchodem rozloučit. A když se tak postupně stalo, prostě v klidu usnula. Cítila jsem to v tu vteřinu, bylo to jako úsměv dítěte, jako paprsek Slunce. Se mnou se přišla rozloučit už jako mladá, zdravá a spokojená. Teď jsem jedna z pozůstalých, a všichni jsou hrozně milí a hodní, ale já necítím smutek. Jen pocit, že všechno je tak, jak má být. Všechno se narodí, vyroste a pokud má štěstí a dožije se stáří, tak zemře. Proč by to u člověka mělo být jinak?