Petrichor

... reakce na krásný blog od FleurDeLys .. Iba plamienok sviečky..

Je to čistě jen moje životní zkušenost, ale vytvořil jsem si v životě dvě sféry, jednu pracovně-materialistickou, která je o plnění fyzických potřeb, čemuž se nevyhne nikdo a druhou duchovní. Na cestě materialistickým životem můžete pozorovat své emoce, co se s vámi děje, když si třeba koupíte něco, po čem jste toužili. Je jedno jestli je to auto, barák, nejdražší mobil, atd.. v podstatě nejlepší na tom bývá ta cesta k tomu pořízení a pak ještě kratší chvíle po pořízení. My ale od toho mnohdy měli daleko větší očekávání, barák nám má změnit život, zachránit manželství, auto nám má dodat skvělý pocit nezávislosti a zvýšit naši prestiž v očích druhých. Přesto hodně našich představ krátce poté vyprchá a na povrch vylezou staří démoni. Zase se nám nepovedlo se jich zbavit a i když máme už skoro všechno, manželství se nám rozpadá, musíme brát pilulky proti depresím, pít alkohol, abychom měli vůbec nějaké přátele, atd. Materialistický svět je pro nás důležitý, ale svět kolem nás jakoby nám neustále připomínal, jak zbytečné to vše je. Obloha se nám směje, jiní tvorové ve formě bakterií nám kazí sny, dokonce i naše vlastní buňky se proti nám spiknou a rozhodnou se nás zahubit. Jak je to vše možné, když jsme jen dělali to, po čem jsme toužili. To, po čem toužíme je přeci v našich životech to jediné správné, protože jinak bychom po tom netoužili, to má logiku.

Musí být štěstí ohromný a intenzivní pocit? Nebo nevýrazný pocit něčeho dobrého, co se v nás občas při nějaké situaci zachvěje a jinak obvykle jen dřímá hluboko v běžných činnostech života? Třeba když mám možnost něčeho se najíst, vyjít ven do lesa a občas zachytit sluneční paprsky prosvítající skrze stromy, cítit kapky deště dopadajícího na zem a mou kůži, bavit se s ženou, která se mi líbí a užívat si pocit příjemného napětí, potkat vlka, který si mi zahledí do očí, ale rozhodne se mne nechat být a jít dál. Jako člověk, který se snaží rozvíjet svůj duchovní svět už od dětství, mám v těchto mnohdy prostých a zcela jasných situacích pocit, že to jsou ty nejdůležitější momenty života, které mi připomínají mou malost, zranitelnost a tím pádem i mou velikost. Čím více rostu v téhle duchovní sféře, tím více ztrácím zájem o materiálno. Uvědomuji si, že raději přijdu o mobil, na kterém to píšu, než o kapky deště na mé kůži nebo o ženy, které miluji. Priority se zdají být čím dál jasnější a při noční procházce mi to třpytivé hvězdy a planety na obloze svou jasností připomínají. Materiálno je občas super, ale to uvědomění si i tohoto druhého světa, mi dodává do toho fyzického světa věcí, velikou harmonii a klid. Známé moudro říká, že lidé byli vytvořeni, aby byli milováni, věci vytvořeny, aby byly používány a my se naučili věci milovat a lidi využívat. Často to děláme i sami sobě. Využíváme se k dosažení nesmyslných cílů, místo toho, abychom milovali i sami sebe a planetu, která nám poskytuje tak neuvěřitelné útočiště, které rozhodně není samozřejmostí. Drtivá většina prostoru ve vesmíru, je naprosto nepřátelská a nerespektující život. Když zdvihnete hlavu vzhůru, uvědomujete si, že koukáte do očí smrti? Nebo vidíte jen modré nebíčko, které se na vás směje? Ten smích je vlastně naivní nevědomost. Bohužel ani naše planeta nemá tu moc nás věčně ochránit před smrtí, která vychází z principu vesmíru. Přeměna hmoty a energie. Od samého počátku až do úplného konce, je v našem vesmíru stále stejné množství hmoty, vše se jen přeměňuje, chvíli jsme kus šutru, na chvíli do nás zase jindy nějaká planeta vdechne život. Smrt je součást prinicpu přeměny. Asi v každém momentě života, bychom měli nějakou svou malou částí na to myslet. Když se vám narodí dítě, začněte ho od prvního momentu připravovat na smrt. A cestou k té smrti se radujte z kapek deště a čím víc kapek deště na vás dopadne, tím větší radost budete mít, až jednou přijde.