Sníh a hory

řetězy v mém kufru vzbudily veselí. Nakládala jsem nákup, slunce pražilo a paní s pánem čekali na můj nákupní vozík. Přece se nepřiznám, že je jen vždy od jara zapomínám vyndat a uklidit. Koneckonců už je červenec. Na pobavenou poznámku pána jsem pohotově odpověděla, že jsem vždy připravena na případnou sněhovou kalamitu. Co na tom, že jsou ještě originál zabalené a já doufám, že uvnitř je návod k použití. Ale u náš v polabí nikdy nevíte . Vždy před každou cestou na hory si pouštím na netu instruktážní video. Je to tak jednoduché. Takové šup šup. Realita je trošku jiná. Zažila jsem jí jen jednou s mládětem na Benecku. Měla jsem malého bílého saxíka, který vypadal jako součást zasněžené krajiny. Není divu, že nás bez povšimnutí míjela auta vezoucí rodiny na sjezdovku. Prostě jsme se v jednom úseku zasekly a místo vzhůru jsme pomalou klouzaly dolů. Nemyslím si, že jsem špatný řidič, ale tohle bylo nad mé síly. Tehdy jsem měla řetězy půjčené. Jedna velká koule smotaných oček. A samozřejmě bez návodu. Nemělo cenu spoléhat na soudržnost a pomoc jiných řidičů. Dokonce jela kolem i autoškola. Ideální možnost jak zpestřit hodinu výuky. Nic. Asi měli jiný program. Nějakou dobu trvalo, než jsme rozmotaly tu řetězovou chobotnici. Metodou pokusů a omylů jsme nakonec nějak záhadně obuly přední kola. Překonaly jsme i nástrahy doma vyrobených udělátek a zlepšováků pro lepší a rychlejší instalaci. Samozřejmě jsme nebyly předem proškoleny a tak nás to spíš zdrželo. Zmrzlé, ale šťastné a na sebe pyšné jsme nastartovaly a úplně bez problémů vyjely až do místa určení. Ty vole, sem nemyslel, že to ty dvě daj : ozvalo se na parkovišti kousek od nás. Chce to lepší auto, vole, pak by nemusely krávy překážet na silnici a zdržovat ostatní přihodil druhý. Koukla jsem na ty dva kritiky. Kdyby zastavili a pomohli, tak by to šlo rychleji. Ikdyž, možná by si s tím vůbec volečci neporadili. Od té doby jsme řetězy už nepotřebovaly. Ale určitě všeho dočasu. Proto je mám v kufru.