Jak jsem byla uzemněna..

..ráda bych se zde podělila o z mého pohledu zajímavou zkušenost.

Před pár lety, kdy jsem byla svým uvědoměním daleko za tím dnešním, jsem byla velmi impulzivní člověk. V té době a (kdykoliv dřív) jsem dokázala až šíleným způsobem projevit vztek a hysterii. Bylo to období kdy jsem byla v úzkém kontaktu s kamarádem, vůči kterému se tenkrát probouzela má dodnes jediná skutečná zamilovanost.

V jedné konkrétní chvíli nastala situace, která ve mně vyvolala doslova emoční výbuch, jaký jsem do té doby ještě nepoznala. Není teď tak podstatné o co šlo, zmíním jen že v tom byly vůči němu dlouhou dobu silně potlačené emoce a role oběti. Měla jsem na něho hrozný vztek za to, že mi něco důležitého mlžil, co souviselo se mnou. V návalu takto silné emoční exploze jsem vletěla jako tornádo do místnosti, kde seděl ještě s jedním kamarádem a já na něho vychrlila úplně vše, co jsem do té doby v sobě držela. Se zuřivou hysterii jsem do něj pálila jednu argumentační salvu za druhou, div nepopraskala v oknech skla. Trvalo to možná 2-3 minuty…

…a víte co on? On jenom tak vklidu seděl a dival se na mě. Počkal, až dokřičím a pak mi jen řekl:

“Nekřič na mě.”

Řekl to s takovou nadnesenou a neotřesitelnou energii, ve které byl absolutní nadhled nad situací, sebevědomí a zároveň tak přísný důraz v jeho očích, krerý mě v okamžiku uzemnil a na který dodnes nemohu zapomenout. Nebyl to výhružný pohled, vůbec jsem necítila strach, že mi třeba vrazí nebo že mi začne nadávat a křičet zpátky nebo odpoví něco hnusného. Nic takového. Zůstal úplně vklidu a já k němu v momentě pocitila obrovsky silnou vlnu respektu. K tomu jak až dokonale mě zná a ví přesně co mě dovedlo k takovému výbuchu. Neodsuzoval mě. Proto ten jeho klid a nezlomný nadhled. I přes můj největší výbuch hysterie jsem s ním proto nehla ani o píď. Jeho oči upřené do těch mých říkaly vše. Z toho pohledu jsem četla jeho “Rozumím Ti, ale tady jsou mé hranice, které budeš respektovat”…

…a já okamžitě ztichla. Jakoby mě v sekundě uhasil ve stavu naprosté nepríčetnosti, v jakém jsem snad ještě nebyla…

…ten nadhled, ta jeho empatie a sebevědomí, ten klid a energie z toho vycházející, to jak vyslovil ono “nekřič na mě” mě v okamžiku proměnilo ze stohlavé rozzuřené saně v malou poddajnou myšku, které nezbylo nic jiného než utichnout, zastydět se, sklopit hlavu a odejit. Kdyby se však v tom momentě zachoval jakkoliv jinak, nikdy by se mu nepodařilo mě zkrotit.

Tímto bych chtěla jen ukázat na to, v čem vidím skutečnou mužskou sílu a hodnotu, o které tak často píšu. O energii a síle, kterou tak bezmezně celou svou duší obdivuji. Na toho kamaráda jsem si od té doby nedovolila ani zvýšit hlásek, díky tomu, jakým způsobem ve mně v ten okamžik probudil vůči němu respekt - skutečný respekt, který nevzniká ze strachu, a to je ten zásadní rozdíl oproti tomu, když se snaží získat si umělý respekt agresivitou, přeřváváním, umlčováním a zastrašováním protistrany někdo, kdo žádné skutečné sebevědomí nemá.

Skutečnou úpřimnou autoritu muž nezíská vytvářením strachu v okolí, ale respektem, který vychází z jeho nastavení, vyrovnanosti a probuzené duševní síly. K takovému muži bych po celý život vzhlížela a uctívala ho jako Boha.

…děkuji za přečtení, za možnost se podělit o své pocity a zážitky a jestli to někomu něco přinese, budu ráda :)