Ženy. Ty krásné katastrofy.

Myslím na ženy víc, než je zdrávo. A víc, než bych měl říkat nahlas, pokud se nechci stát chodícím terčem pro feministky a terapeutky s diplomem z “citové inteligence”. Ale co. Do prdele s tím. Protože pokud je něco, co mě kdy drželo při životě, kromě alkoholu, cigaret a občasného přespání na špatné adrese, byly to ony - ženy.

Jsou jako zlozvyk. Jako soundtrack tvýho životního selhání. Každá z nich má jiný rytmus, jinou melodii, ale všechny se ti postupně zarývají pod kůži, zatím co tvrdíš, že je to jen sex. A pak jednoho dne zjistíš, že ta “jen sex” holka má u tebe v koupelně kartáček a v tvojí hlavě předplacený nájem.

“Ženy nejsou problém. Ty jsi problém.”

Jo, občas o nich mluvím jako metle o lidstva. Ale to jen proto, že jsem ten typ chlapa, co hází vinu na vše kolem, jen aby nemusel přiznat, že je to jeho chyba. Že to on je toxickej. Sebedestruktivní. Že on je ten, kdo zkazí i to, co bylo čistý. Ja jsem jako kafe s rumem - zajímavý jen do chvíle, než tě to složí.

Ale víš co? Někdy je to pravé žena, která ti ukáže, že i ta troska má hodnotu. Když se ti podívá do očí a místo “jsi ztracenej případ” řekne “chceš ještě panáka, lásko?” To jsou ty momenty, kdy pochopíš, že i když si vše zkazil, pořád tu je někdo, kdo tě chce vidět usmát se aspoň jednou denně.

“Někdy se do nich zamiluješ. Někdy je jen ojedeš. A někdy obojí.”

Ženy jsou vesmír. Nekonečný, nepopsaný, nepochopený. Někdy ti otevřou nový svět, jindy tě pohřbí. Jedna tě naučí, že sex není jen pohyb boků, ale tanec duší. Druhá ti připomene, že orgasmus umí být rychlí, levný a anonymní. A obě mají pravdu.

Nejsem romantik, ale věřím v ženský dotek jako v zázrak. V tu chvíli, kdy ti prsty přejíždí po zádech a ty máš pocit, jakoby by jsi vylezl z hořícího baráku a někdo tě konečně polil studenou vodou. Že žiješ. A to je sakra víc, než ti kdy dá kariéra, ocenění nebo potlesk publika.

“Miluješ je, i když tě ničí. Protože ony jsou ten chaos, kterýmu rozumíš.”

Ženská láska není jednoduchá, je to hurikán zabalený v parfému. A když tě miluje taky, cítíš se jako bůh. A když ne, cítíš se jako… Kryštof Havlík. Ale stejně ji chceš znova a znova. Protože ta bolest, co po ní zůstane, je upřímnější než většina vztahů, který si měl.

Přiznávám - sem bastard. Očividně. Ale ženy jsem nikdy nebral jako trofeje. Byli to knihy co jsem se bál dočíst. Filmy, které jsem nechtěl, aby skončili. A zároveň cigarety, které tě zabíjí pomalu a s úsměvem. Každá má svoje kouzlo. Svoje démony. Svoje rty, které ti dokážou rozbít svět a opravit duši, záleží na tom, jak je akorát naladěná.

“A potom je tu jedna. Vždy je.”

Eliška. Vždy se to stočí zpět k ní. Protože můžeš šukat stovky žen, ale je jedna kterou nevymažeš. Můžeš ji milovat, nenávidět, zatracovat a idealizovat. Nikdy ji ale nepřestaneš hledat v jiných. V očích servírky, v smíchu cizí holky na baru, v parfému ženy co prochází okolo.

Eliška nebyla jen žena. Byla moje pointa. Moje zápletka i rozuzlení. A všechny ty ženy po ní… byly jen čárky za větou, co už dávno skončila.

“Ale víš co? Ženy si zaslouží lásku, i když ji neumíš dát.”

Možná o nich píšu jako cynik. Ale sakra, miluju je. Každou. Za to, že umí být krásně i ve chvíli, kdy tě nesnáší. Za to, že tě obejmou tak, že ti aspoň na chvíli přijde, že je vše v pořádku. Za to, že tě rozeberou na kousky a přitom věří, že tě dokážou znovu poskládat.

Ženy nejsou tvoje spása. Ani tvoje zkáza. Jsou tvoje zrcadlo. Ukáží ti, kdo jsi. Bez filtrů, bez póz, bez lží. A to zatraceně bolí. Proto jim za to dlužíš víc, než jen orgasmy a komplimenty.

“A pointa? Jako vždy, leží mezi nohama.”

Ne, není to jen laciná pointa. To je pravda. Protože i ten nejcyničtější bastard, jako jsem já, se dokáže rozpustit ve chvíli, kdy si nad něj klekne žena s úsměvem, co říká “vím že jsi zlomený, a dnes v noci se to pokusím slepit.”

A pak ti dá víc než lásku. Dá ti chvili, kdy přestaneš být Kryštof Havlík a staneš se mužem, co konečně zmlkne.