Mohu si dovolit víc ...

aneb další z repete:)

Mé první setkání s fenoménem amateri.com proběhlo před mnoha léty, když jsem byl nadržený na cosi nového, nepoznaného, riskantního, vzrušujícího. A protože jsem, jak jistě již víte od přírody švihák a nadaný spisovatel, začaly kolem mě poletovat amatérky. Přicházely nabídky na sex, na setkání, na společný život, na lásku, ale i na nenávist až za hrob. Mnohé trvá dodnes. Bylo to všechno jako z učebnice a já se učím rád.

Marketingové taháky místních žen mi zvyšovaly sledovanost. Rozkládající se i čistá ega se o mě otírala a já se do nich nořil. Instantní lásky, sliby a zaručené rady.

Hořel jsem zvědavostí, četl řádky a hltal afirmace na modrém skle. Čechral jsem se, meditoval a s perem v dlani si nalhával, že mínění druhých si nikdy nebudu brát osobně. Hledal jsem v sobě boha, ukájel potřeby cizích lidí a sám sebe nechával ležet ladem.

Dokazoval jsem všem, že jen já všechno zvládám a tak jsem přidával. Na textech, na komentářích, na scénářích dramat i taškařic. S motivací jsem pracoval na blozích, na lidech tady a na sebe sral.

Nikdy jsem nikoho neodmítl. Jen sebe mnohokrát.

Dnes jsem se ve svém archivu vrátil na blogy, které jsem tvořil před třinácti, patnácti, šestnácti léty. Čtu je po sobě a cítím soucit. Soucit se svým tehdejším já, s jeho nevědomostí, s jeho naivitou.

A teď tu stojím znovu, už nejsem naivní, už necítím soucit sám se sebou, už nepotřebuji nic a nikomu dokazovat.

Poznání se nenaučíte. Poznání si musíte vydřít, pokud na něj máte koule a mnohdy vás stojí kopici omylů, které už zpátky vzít nejdou.

Poznání se nenaučíte u uměle osvětlených zrcadel, u psaní blogů, u komentářů, ani u virtuálních tlachů.

Poznání je čas. Dopřál jsem si jej. Poznal jsem v něm hloubku a pochopil příběh.

Mohu si dovolit odmítat duté modelky a mohu si dovolit milovat škaredé intelektuálky.

Mohu si dovolit mít se rád.

Mohu si dovolit mlčet.

Mohu si dovolit víc.