Tiché vzplanutí..

Noc má zvláštní zvuk, když jsi sám. Ticho není prázdné, ale hutné. Sedím u stolu, přede mnou studené světlo obrazovky, prsty přejíždějí touchpad bez spěchu. Nehledám nic konkrétního. Jen ten pocit. Jemné napětí někde mezi krkem a břichem. Hlad, který není o jídle.

Zase se ocitnu na známé stránce. Amatéři. Už ani nepočítám, kolikrát jsem tam klikl. Není to závislost. Je to rituál. Něco na uklidnění a vzrušení zároveň. Nejde jen o kůži. Nejde jen o těla. Jde o tu syrovost. O ten moment, kdy se žena rozhodne sundat tričko, zvednout foťák a říct: „Tohle jsem já.“ Bez produkce. Bez filtru. Jen ona. V pokoji, kde je možná ještě na posteli rozházená deka a v pozadí skříň s mírně pootevřenými dveřmi. A přesto… je to krásnější než jakýkoliv časopis.

Někdy mě vzruší jen detail. Linka podprsenky zaříznutá do boků. Stín mezi stehny, který naznačuje, co je těsně mimo záběr. Nebo pohled – ten pohled, který tě zastaví. Neříká „koukej“, ale „víš, že chceš“. Není to teatrální. Spíš tiché pozvání do prostoru, kam nechodí každý.

Proklikávám se pomalu, téměř zbožně. Každá fotka má příběh. Někdy ho vidím ve výrazu, někdy v osvětlení, jindy v tom, co chybí – prsten na ruce, smích, stud. Zůstane jen ona. V kalhotkách. Na židli. Nebo klečící na podlaze s mobilem na samospoušť.

A já si představuju. Že jsem tam. Za objektivem. Nebo vedle ní. Cítím, jak se mi napíná tělo, tlak narůstá. Ale nejde jen o okamžité uspokojení. Je to hra. Napětí. Představivost. Vzrušení, které zraje jako dobré víno. Pomalu. Smyslně.

Jedna z fotek mě zastaví. Žena v černých krajkových kalhotkách, ruce opřené o parapet, pohled stranou. Má v sobě něco nepřístupného – ale ne nedosažitelného. Spíš vyčkávajícího. Jako by říkala: „Přistup blíž. Ale ne hned. Nejprve se dívej.“

A já se dívám.

Nemám v ruce nic víc než myš. A přesto cítím, jak se mi zrychluje dech, jak mi svaly na stehnech pulzují, jako by se celé tělo ladilo na jedinou notu. Mozek si hraje obrazy – jak bych jí stál za zády, jak bych jí šeptal do ucha, že jí to sluší víc než by si kdy připustila. Jak bych jí jemně stáhl ramínka podprsenky, políbil mezi lopatky, cítil její vůni. Jak by zatajila dech a opřela se o mě, aniž bych ji požádal.

Ten obraz je silnější než jakékoliv video. Protože v něm je možnost. Ne hotový výsledek, ale příslib. A to mě přivádí k bodu, kde už mě samotné koukání nestačí.

A tak udělám to, co dělám jen výjimečně. Kliknu na profil. Přečtu si pár řádků, které napsala. A pak – bez nátlaku, ale s tím správným drnknutím v břiše – jí napíšu.