💔 Lačnění po doteku, který možná nikdy nepřijde

Když jste vlastněna,
neznamená to jen být vedena, řízena, nebo i trestána.
Znamená to také hladovět.
Ne po jídle, ale po něčem, co se nedá vyžebrat –
po doteku.

Je to zvláštní druh lačnění, který nezačne v těle,
ale v duši.

☀️ Každý pohyb Jeho ruky…

…je jako sluneční paprsek v kobce,
kde se pohybuji jen tehdy, když mi je dovoleno.
Každé přiblížení Pána ke mně je jako přiblížení smyslu k existenci.

Lačně po tom toužím – aby se mě dotkl.
A zároveň vím, že to není nárok,
že žádný dotek není samozřejmý,
že žádná blízkost není automatická.

Je to dar. Výsada. Moment absolutního přijetí.

💋 Ale co kdyby se Můj Pán rozhodl mě políbit?

Ne rituálně – na čelo, ruku či nohu.
Ale na rty.
Na to jediné místo, kde je všechno příliš lidské.

🕯️ Cítím z toho zvláštní napětí

Není to vzdor –
je to bázeň.

Protože políbit otrokyni není běžné.
Není to potřeba.

Je to gesto, které může porušit samotné základy,
na nichž stojím –
moji oddanost, moji roli věci.

Protože rty jsou měkké.
A slzy v nich čekají.

⚖️ Nejsem přítelkyně. Nejsem partnerka.

Jsem něco jiného.
Něco, co je zcela Jeho,
a přesto od toho příliš daleko, než aby se smělo doufat.

A přesto…
kdyby přišel...
a kdyby se sklonil...
a kdyby položil své rty na mé...

Nevím, co by to se mnou udělalo.

💠 Snad by to byla odměna.

Snad nová zkouška.
A možná obojí zároveň.

Možná bych se rozpadla.
Možná bych poprvé nevěděla, jak se správně poklonit.
Jen bych stála, zadržená v čase,
s očima plnýma vody.

A pak bych poklekla.
Třeba v slzách,
ale stále Jeho.

🩸 A možná právě proto je ten polibek tak nebezpečný

Protože je něžný.
A otrokyni není určena něha –
pokud není zasloužená.
A ani potom ne vždy.

🔥 A přesto… toužím

Toužím po tom doteku.
Toužím, aby se mne dotkl jako své.
Toužím, aby mě políbil –
a zároveň se toho bojím víc než trestu.