Stačilo, že jsem ji poslouchal

Nemám bavorák. Ale stejně mi řekla, že mě chce.

Věděl jsem, že není ten typ, co letí na svaly. Bylo to poznat už z jejího stylu psaní... žádné smajlíky, žádné zbytečné otázky. Psal jsem jí o knížkách, o tom, že se učím vařit něco jinýho než těstoviny a že mě baví cestovat sám, protože to člověka naučí mlčet.

Asi týden jsme si psali. Žádné nahé fotky. Jen slova. A najednou to mezi námi začalo jiskřit víc než u holek, co posílají prsa ve druhé větě.

Pak přijela. Pila víno a poslouchala, co říkám. A když se ke mně naklonila, šeptla:
„Tohle mi chybí. Chlap, co má co říct.“

Nešlo o to, že jsem ji sbalil. Šlo o to, že se nechala pohltit.
A sex? Jo, byl. Pomalej, hlubokej, tichej. Ne proto, že bych byl bůh postele. Ale protože jsem se jí dotýkal stejně, jako jsem s ní mluvil, opravdově.

Držel jsem ji za krk, jemně, ale jistě. Vzdychla mi do ucha ještě dřív, než jsem jí sundal kalhotky. Neuhýbala pohledem. Chtěla mě cítit, úplně, pomalu, beze slov. Každým pohybem jsem jí říkal, že ji vidím. Že vím, co potřebuje, i když to neřekla nahlas.

Možná to zní jako klišé. Ale říkám si:
Kolik žen si tohle dovolí přiznat? Že je víc vzrušuje chlap, co je slyší, než ten, co se ukazuje?