Petr Plachý pravil Pavlovi Pokornému: Půjdu pomilovat Pavlu. Pavla pěknice. Pavel, píšící potřebný psaní, praštil perem o podlahu. Pavlu?! Pěkná potvora. Proč? Ptá se Petr. Poslouchej. Právě pátek, párty. Pavla paří … pak … přišel Prokop … pozval Pavlu ploužiti písní pomalou … a potom … Potom? Povídej. Potom … prima půlnoční plachtění. Pak podpalubí … prostorná postel … Prokop Pavlu položil…
Letos bylo mnoho poprvé. Letos jsme poprvé prožili Štědrý den v továrně. Kdysi jsem v továrně pracovala. Někdy ve dne, někdy v noci, prostě na tři směny. Kdyby mi někdo někdy řek´, že v továrně budu bydlet a tudíž v ní budu pořád ... zaťukám si na čelo a dotyčnému se budu smát. Teď se můžu smát jen sobě. Letos poprvé prožívala vánoce nejstarší dcera se svým přítelem. Letos mnohem víc než kdy…
Sněhové vločky se snášely odněkud z nebe. Z nízkých keřů vytvořily bílé kopce, na ptačím krmítku bílou zástěnu a sněhulák se zcela ztratil v bílém iglú. Děti hlídaly skořápkové lodičky, aby se nepotopily na své daleké pouti životem. Zimní ticho přerušila píseň telefonu. Vyslechla jsem mlčky zprávu, co mi oznámil ženský hlas na konci neexistujícího drátu. Srdce se mi rozbušilo a zaplavilo mě…
Vždycky psal a letos zavolal. František je můj strýček z jihu. Dlouho jsme se neviděli. Tak dlouho, že si už nepamatuju, kdy to bylo naposledy. On bydlí na jihu a já na severu. Ze severu na jih je daleko. Stejně tak i z jihu na sever. Můj první muž, se kterým jsem byla devět, roků Františka taky nikdy neviděl. František říkal, že se přijede podívat k nám do paneláku, ale … nezdařilo se.…
To je takovej smíšek, kterej si ťuká na čelo, když pozoruje lidi. Kouká zpoza rohu na ty nekonečné davy, pospíchající kamsi, kdy ani ty davy netuší, kde je jejich začátek, konec i směr. Má tichý hlas a šeptá lidem. Ale to víš, že jo, i tobě pošeptal. Nejdřív do levého ucha a pak i do pravého. Ten usmívající kuliferda ti vlípne pusu na tvář, ani o tom nevíš. Jen v tu chvíli se na okamžik zastavíš,…
Měla bych otočit pár stránek v kalendáři a najít tu, která je určená pro tento týden. Štědrý den už tuhle sobotu? To snad ne. Říkám si, že se nějak rychle přiblížil. Co – rychle – hlavně neznatelně. A kdo za to může? Sníh. Sněhové vločky, co se každou tuhle dobu snáší k zemi a našeptávají – hele, koukej, zima je tu. Krásná bílá zima. A co je v zimě? No přece – vánoce … Tak tyhle našeptávací…
Byla to poslední noc, kterou byli spolu. Poslední. Oba to věděli. Se slovy i beze slov. Povídali si celou noc. Vzpomínali. Vzpomínali na okamžiky společného života. Byl to krásný život, život společný, život s dětmi, s vnoučaty. Povídali si celou tuhle noc. Druhý den ráno přijela sanita. Poslední slova, poslední pohled do očí. Do očí, ve kterých byla nemoc, co jim vzala jejich společnou…
Sedám si ke kulatému stolu v jídelně a z malé konvičky nalévám do šálku roibos. Zapálím čtyři dortové svíčky na andělském zvonění a za chvíli se tři andílci roztočí na svém zlatavém kolotoči a kuchyní se rozezní rytmické cink-cink. Napiju se horkého čaje a dívám se na světýlka na oknech, na bílé žárovičky na vánočním svícnu a malém stromečku s bílými papírovými ozdobami. Jaký zázrak dovedou dát,…
Žila jsem sedmnáct roků v chalupě, kde se nikdy nezamykalo. Klíč jakoby neexistoval. Asi dvakrát jsem nějaký klíč nechala udělat, abychom mohli zamknout alespoň, když odjíždíme na dva dny, ale pokaždé se ztratil. Občas nebývalo příjemné po půlnoci zjistit , že vstupní dveře do domu jsou dokořán, to pak člověk nikdy nevěděl, zda někdo nevítaný je uvnitř. Po přestěhování jsem dostala velké klíče…
Řekl mi, že stejně bude celý život sám. Smutno mě zaplavilo, nejen z tohoto tvrzení, a srdce mě bolí. Ptám se, zda mají právo na život ti, co jsou jiní. Ti, co neumějí tak bravurně ovládat pravopis, ti, co se hůře vyjadřují, co jim příroda nedovolila spojit pár synapsí a ukradla několik buněk. Ptám se vás, vás, co se jim smějete, co si myslíte, že jste lepší tím, když víte, kde napsat…
