(BDS)Módní lekce

Je brzy ráno a do hotelu vstupuje postarší mírně podsaditý muž. Celá hala najednou utichne.

„Dobré ráno pane Nowak,“ pozdraví majitele hotelu lehce nervózní provozní. „Zásilka již je na místě, nikdo Vás nebude rušit“ vykoktá ze sebe, načež pan Nowak jen lehce kývne a pomalým krokem směřuje k výtahu.

Jak se již stalo zvykem, výtah nemíří směrem ke střešnímu apartmánu, ani k VIP pokojům v nejvyšších patrech. Namísto toho se ukazatel příslušné etáže zastaví na číslici 2… Přitom právě zde se nacházejí ty nejmenší a nejlevnější pokoje.

Náš papaláš míří až k úplně poslední cimře na konci chodby. Než vezme za kliku, na chvíli se zastaví. Zhluboka se nadýchne a vstoupí…

Vevnitř už čeká ona - ani ne třicetiletá černovláska Veronika. Hezká holka od vedle, chtělo by se říci. Se svými proporcemi 176 cm, 62 kg a velikostí podprsenky B nemá sice tělo modelky, ale i tak se za ní na ulici nezřídka kdy někdo otočí. Obzvláště když vyrazí ven takto… Na sobě má vysoké černé kozačky, úzké kožené kalhoty a vypasovanou bílou košili – provokativně rozepnutou tak, že z ní malilinko vykukuje krajková podprsenka… Jo a v ruce drží rákosku…

„Dobrý den Lady Yvette,“ špitne businessman.

„Jdeš pozdě,“ řekne rázným hlasem Mistress. „Na kolena, čubko,“ přikáže a pan Nowak okamžitě poslechne…

…

Je těsně před polednem a pan Nowak právě opouští pokoj ve druhém patře. Jakmile za sebou zaklape dveře, vydechne, utáhne si kravatu a stejným pozvolným krokem, kterým přišel, i odchází. Dole ještě kývne na manažera, kterému se viditelně uleví, a s výrazem pokerového hráče opouští svůj hotel.

Ve dveřích přitom míjí muže v černých brýlích, dlouhém černém kabátu a černých kožených rukavicích. I on neomylně míří k výtahu a tiskne tlačítko s číslicí 2… A tady podobnost nekončí. Tajemný muž rovněž míří k poslednímu pokoji v chodbě – byť ne tak rozvleklým krokem jako jeho předchůdce.

Když dorazí na místo, neotálí, sebejistě otevře dveře a vstoupí. Pak za sebou rychle zavře a zamkne…

Veronika je zrovna uprostřed balení provazů, pout, roubíků a dalších pracovních pomůcek, když náš narušitel vpadne dovnitř.

„Co tady sakra děláte?! Okamžitě vypadněte! Víte, kdo já jsem?“ vysoukala ze sebe okamžitě.

„Jste Veronika Frýdová?“ zeptá se netečně cizinec.

„Jak…. Odkud znáte mé jmé…“ než stačila Veronika dokončit myšlenku, zacpal jí muž jednou rukou ústa a natlačil jí zády ke zdi.

„Jestli se máš ráda tak drž hubu a spolupracuj, jinak ti nemůžu zaručit, že se ti nic nestane…“ pravil muž.

Domina se ale nenechá tak snadno odbýt, vymaní se ze sevření a spustí: „Podívej se panáčku, nevím, o co tu jde, ale dávám ti poslední šanci vypadnout. Víš, s kým si tady zahráváš? Já jsem přítelkyně….“ Ještě než stačí dokončit myšlenku, muž se napřáhne a vlepí nic netušící Veronice facku. Tu nečekaný úder povalí na postel.

„Vím moc dobře, kdo jsi, ty kurvo,“ řekne tichým hlasem muž, obkročmo sedne na překvapenou dívku a sepne jí ruce za zády. Veronika se snaží ze sevření vymanit, ale není jí to nic platné.

„Jak dlouho sis myslela, že ti to bude procházet?“ pokračuje, zatímco sebere z postele kus provazu a pevně spoutá bezmocné exdomině ruce v zápěstí.

„Au, to bolí, prosím, pokud jde o peníze….“ Snaží se vyjednávat Veronika.

„Ty snad fakt nevíš, o co tu jde, viď?“ opáčí pobaveně únosce, zatímco svazuje stále ještě bojující dívce lokty k sobě.

Když skončí, vezme další kus lana a přesune se směrem k nohám. Jako první omotá provaz okolo černých latexových kozaček. A to tak, že k sobě spoutá nejen kotníky, ale i nárty nebohé Veroniky. Jako další jsou na řadě kolena, respektive další dva pevné úvazy – jeden nad a druhý pod koleny. Až je dílo dokonáno, vrátí se zpět k botkám a pohladí svíjející se chodidla…

„To musely být drahé botky.“

„Dražší než by sis kdy mohl dovolit ty blbečku.“

„Ok, myslím, že už jsem slyšel dost,“ řekne únosce, zvedne se a zamíří k napůl zabalenému kufru s pomůckami. Chvíli se v něm přehrabuje, ignorujíc další smršť nadávek ze strany Veroniky, zápasící s úvazy.

Když se otočí zpět směrem k už lehce odevzdané domině, třímá v ruce ten největší ballgag, který mu kouzelný kufr nabídl.

„Otevři,“ poručí muž. Veronika jen zakroutí hlavou, pevně svírajíc čelisti.

„Jak si přeješ,“ odvětí tajemný mstitel, přisedne si k Verče na postel a zajede jí ručkou pod rozhalenou košili a pod podprsenku… Chvíli jí mne bradavku…. Načež do ní zaryje nehet…

Veronika se neudrží a vyjekne. V tom okamžiku jí muž zákeřně vrazí roubík do tlamičky a pevně utahne, až se začne dívka lehce zalykat.

„Klid, klid, dýchej, poddej se tomu,“ konejší jí únosce a hladí jí při tom po zpocené tvářičce. Po malé chvilce se Veronika přeci jen uklidní, stabilizuje dýchání, byť je na ní vidět to neskonalé úsilí, které je na to třeba vynaložit. Při tom všem ještě stihne vrhat vražedný pohled na svého trýznitele.

„Z druhé strany to není taková sranda, co? Odvětí pobaveně a poplácá nově zkonvertovanou subinku po zadku. Odpovědí mu je jen hodně tlumené nadávání do roubíku a snad ještě nevraživější pohled.

„A teď dost srandy, na to bude čas později,“ zvážní, zvedne spoutanou Veroniku a posadí jí na židli. K té jí připoutá Dvěma koženými pásky, kterými jí rovněž velice pevně obepne prsa. Nohy jí pak připoutá dalším páskem k jedné z předních noh židle.

Poplácá jí něžně po tváři, kam jí před několika málo minutami uhodil a pak zvedne telefon: „Zásilka je již na místě,“ prohodí ironicky. „A je zabalena tak jak jste si přála,“ dodá po chvíli.

…

Několik nekonečných sekund pak byla Veronika odkázána na boj o každou molekulu kyslíku. Pásky, obepínající její hruď a držící jí na místě, jí neskutečně pevně svíraly, roubík měla tak utažený, že nemohla zvednout hlavu… Ba co víc, kvůli kuličce v jejích ústech nemohla řádně polykat a tak již po chvilce jí sliny stékaly buď do klína na její kožené kalhoty, nebo do jejího výstřihu…

V tom někdo zaklepal.

Muž okamžitě vyskočil, odemkl a otevřel dveře.

Očima Veroniky vstoupilo dovnitř cosi v lodičkách s ne zrovna hubenýma nohama… Zřejmě nějaká postarší dáma…

„To je ona?“ zeptala se nově příchozí a párkrát obešla židli s bezmocnou dívkou. Veronika slyšela jen klapání podpatků na podlaze. Najednou klapání ustalo - to když se neznámá žena zastavila přímo před ní. Sklonila se, aby si ji mohla lépe prohlédnout.

Až teď si tak obě ženy navzájem mohly pohlédnout do obličeje. Veroniku jsme již měli tu čest poznat, proto nyní věnujme pozornost neznámé. Skutečně se jednalo o postarší, již mírně vrásčitou dámu, oblečenou v elegantním kostýmku. Postavou nikterak vyhublá, ovšem velice šarmantní.

„Tak tohle děláš s mým mužem, Yvette?“ zeptala se posměšně.

„Omlouvám se, jsem nezdvořilá… Asi mě ještě neznáš. Já jsem Hana Nowak, žena muže, kterého pícháš,“ pokračovala dáma.

„Nechápej mě zle, zprvu jsem ti celkem fandila. Dokonce jsem za tebe byla ráda. Konečně mi ten starý mrož dal pokoj, ty sis taky vydělala nějaké drobné… Všichni byli spokojeni. Ale tys musela být nenasytná… Vážně sis myslela, že ho nechám jít, drahoušku?“ usmála se paní Nowak a pohladila Veroniku po stále ještě lehce zarudlé tváři.

„Víš, jak jsem se musela snažit, aby si mě vzal? Co vše jsem musela obětovat? Nenechám tě to zničit, ty couro,“ zvýšila nakonec hlas.

„mmmhmmhhhmm!“ odvětila Veronika.

„Vyndej jí to Patriku, slečna má něco na srdci,“ poručila Hana našemu tajuplnému muži. Ten přistoupil k zubožené domině a odepnul jí roubík. Chvíli trvalo, než popadla dech a spustila.

„Podívejte se paní… uff... já nevím, o čem tu mluvíte... uf... Váš manžel je jeden z mnoha mých klientů, to nepopírám... Ale rozhodně s ním nespím a už vůbec se vám ho nesnažím ukrást! S těmahle paranoidníma představama byste se měla jít léčit!“ přejde do protiútoku Veronika.

Žena jen pokyne rukou, načež její bodyguard Patrik přistoupí k televizi, vytáhne z kapsy flash disk a pustí záznam. Na něm je vidět scéna z minulého týdne, kdy Veronika při sexu přemlouvá svého klienta, ať opustí tu „starou fúrii“ a uteče s ní někam do teplých krajin.

„To je minulý týden, teď pusť týden předtím prosím,“ pokyne manželka milionáře. Celá scéna se opakuje jako přes kopírák.

„A ještě týden předtím,“ poručí Hana.

„Dost!“ zasáhne Veronika. „Chápu, kam tím míříte… Co chcete?“ zeptá se smířlivým hlasem.

Elegantní dáma se usměje, stoupne si za znehybněnou Veroniku a pohladí jí ve vlasech.

„Chci, abys jednou provždy zmizela,“ pošeptá jí do ucha.

„Vyhrála jste, zmizím...“

„Věděla jsem, že se dohodneme,“ řekne vesele Hana. „Kolik potřebuješ, abych o tobě už nikdy neslyšela?“ dotáže se.

„No, vzhledem k …“ začne Veronika vyjednávání. Vyjednávání, které je v půlce věty přerušeno paní hoteliérovou. Jakmile totiž Veronika opět otevřela ústa, nacpala jí naše elegantní distingovaná dáma do pusy celý šátek. Když se jí konečně povedlo natlačit celý kus látky dovnitř, usmála se a vytáhla z kabelky lepicí pásku.

„To si piš, že zmizíš,“ odpoví s nenávistným tónem Hana, omotávajíc pásku několikrát okolo hlavy velice tlumeně mumlající Veroniky.

„Jo a jen tak pro informaci, to co máš v hubě je luxusní hedvábný šátek Antorini za 6.000 Korun. Ber to jako takový dárek na rozloučenou,“ dodala.

„Připrav jí,“ poručila pak Patrikovi.

To, co následovalo, se dá popsat jako pocit obrovské úlevy – to když Patrik uvolnil Veronice pásky přes její hruď a odvázaly její nožky od nohy židle – který bleskurychle vystřídal pocit strachu a naprosté bezmoci – když jí následně hodil na postel a začal znehybňovat ještě více…

Nejdříve jí podvázal provazem prsa a pevně přitáhl lokty k hrudníku. Nový úvaz ještě pojistil tolik oblíbenými koženými pásky – jeden nad a druhý pod prsa. Další kus lana pak vedl okolo pasu. Po provléknutí pak oba konec protáhl bezmocné Veronice mezi nohami a pořádně utáhl. Vytvořil tak provizorní provazové kalhotky. Jako by nebylo ponížení dost, volný konec „kalhotek“ přivázal k zápěstí tiše kňučící dívky… Čím více pak hýbala rukama, tím více se provaz zařezával… Aby rovněž měly její nenechavé prstíky klid, slepil její dlaně k sobě lepicí páskou…

Mezitím se manželka hoteliéra znechuceně prohrabovala v kufříku s bdsm pomůckami. Najednou jí něco zaujalo. Vytáhla danou věc a s úsměvem podala Patrikovi, který právě dokončil úvaz.

Byla to latexová kukla s otvory na nos, oči a … toť vše. Jakmile jí Veronika spatřila, začala kníkat do roubíku a vehementně kroutit hlavou.

„Podrž jí,“ přikázala znovu dáma, načež Patrik přidržel Verče hlavu, aby mohla šéfová kuklu nasadit. Zapnula zip na zadní straně a pohlédla vystrašené dívce do očí.

„Ne, ještě pořád tomu něco chybí,“ pravila a přistoupila opět ke své milované lepicí pásce. Několikrát znovu omotala dívce ústa, než byla jakž takž spokojená.

„Takhle jsem si tě představovala!“ zvolala vesele a políbila jí na místo, kde tušila ústa, čímž vznikl krásný otisk její rtěnky na Veroničině roubíku.

„Máš strach?“ zašeptala bezmocné domině do ouška. Odpovědí jí bylo rychlé zakývání. „To bys měla mít,“ špitla znovu.

„Vážně sis myslela, že to je všechno? Že tě teď nechám jen tak jít a že ti ještě koupím letenku na Hawai? Jsi naivnější, než jsem si myslela… Kdepak zlatíčko… Tohle je teprve začátek... Ještě tě čeká hodně zábavy,“ uchechtne se.

„Nějak mi vyhládlo. Pojď Patriku, máme rezervaci v Piano Nobile. Tady Lady Yvette na nás určitě mileráda počká,“ pousměje se a vyrazí směrem ke dveřím.

Petrik mezitím naháže všechny rozházené „hračky“ do BDSM kufru, který zasune pod postel. Pak obrátí svou pozornost opět k Veronice. Zvedne jí z postele, opře si jí o sebe a lůžko rozestele. Pak se chopí bezmocné dívky, a položí jí zpět na matraci a zastele jí do postele.

Následuje klapnutí dveří, šelestění klíče a… ticho. Narušované jen tlumenými zvuky Veroniky snažící se vymanit z pout. Marně… Jediné, čeho se jí povedlo docílit, je jen větší zaříznutí provazových kalhotek…

…

Uběhlo několik málo minut a v zámku zachrastil klíč. Veronika, lehce odevzdaná, se jen hluboce nadýchla. Dveře se otevřou a z chodby se do pokoje blíží jakési vrzání koleček?

„Ti tu zase rajtovali…,“ povzdechl si po chvilce neznámý ženský hlas.

Patřil teprve 19leté pokojské Elišce, která sem při studiu chodí na brigádu. Eliška je brunetka, rovněž drobnější postavy. Na sobě má uniformu, sestávající se z červeno-černé košile, černé sukně ke kolenům a krátké zástěry téže barvy. Jako největší zelenáč pravidelně dostává nejhorší práce. Třeba uklízet pokoj lásky velkého šéfa…

První, co Eliška vždy udělá, je, že pustí do pokoje trochu více světla. Rozhrne tedy závěsy a začne zjišťovat škody. Ale ne, zas přeházeli všechny polštáře, pomyslí si, když pohlédne na postel.

„ÍÍÍÍÍ,“ zděšeně vyjekne, když odkryje přikrývku.

„Panebože promiňte, odpusťte, nevěděla jsem, že jste ještě neskončili,“ omlouvá se a začne spoutanou dominu opět přikrývat, zakrývajíc si jednou rukou oči.

„MMMHMMMFFMM!“ křičí z posledních sil do roubíku Veronika a vrtí hlavou, co nejvíce umí.

„Jste… je… jste… je všechno v pořádku? Vypadá to docela bolestivě…“ táže se pokojská.

„M MMMMM,“ kroutí hlavou už téměř hysterická Veronika.

„Chcete… Mám vám to vyndat?“

„M HMMMM,“ kýve vehementně Verča a prosí očima.

Pokojská jí tedy pomůže posadit se a snaží se jí vyprostit z roubíku. Leč ne moc úspěšně. Veronika už to nevydrží, začne opět cosi mumlat do roubíku a ukáže pohledem na své ruce, kterými začne – co jí pouta povolí – vehementně mávat.

„Nejdříve ruce?“ zeptá se Eliška, odpovědí jí je opět přikývnutí. Odmotá tedy pásku z dlaní a začne zápas s provazy okolo zápěstí. Dívenka chce zvednout Veronice zápěstí, aby měla lepší přístup k uzlíkům, ale tím jen zařezává provazové kalhotky hlouběji a hlouběji… Verča tak zlostně cukne rukama zpět a začne opět nesrozumitelně huhlat…

„Pardon, pardon, už to vidím,“ omlouvá se pokojská a sáhne naší oběti do rozkroku. Nahmatá ale omylem něco jiného.

„Promiňte, promiňte,“ červená se. Po chvilce však svůj boj se špagátky vyhrává a kalhotky povolují. Veronice se tak výrazně uleví. Nakonec se podvolí i lano okolo zápěstí, pásky okolo hrudi i podvázaná prsa…

„Omlouvám se, pardon, nezlobte se,“ reaguje vždy Eliška, když si při osvobozování omylem sáhne…

Druhou vlnu úlevy spustí povolení loktů. S páskou přes latexovou masku už tak pomáhá i samotná Veronika. Po chvilce zápolení se pak Elišce daří najít zip na zadní straně masky a vysvobozuje přehřátou Veroniku.

„Už to bude,“ ubezpečuje pokojská, když odlepuje poslední vrstvu roubíku. „Pardon, pardon, pardon, pardon,“ omlouvá se, když odmotává izolepu z vlasů.

Po několika nekonečných a bolestivých sekundách už konečně může Veronika vyplivnout to, co zbylo z elegantního šátku za 6.000 Kč..

„Děkuju…. Uff…. Děkuju,“ hlesne udýchaná domina.

„Já… kdo… kdo Vám to udělal? Mám… Mám zavolat policii?“ vykoktala ze sebe Eliška, rozvazujíc Veronice nohy.

„NE!... uff… Ne, to není nutné… uff…“

„Já… Já vím, že mi do toho nic není… Ale tohle se přece musí nahlásit… Co kdybych Vás nenašla? Občas sem chodí až večerní směna… A vy jste vypadala, že bojujete s časem…“

„Bojuju s časem…“ prolétlo Veronice hlavou a začalo jí to šrotovat… „Ten zajíček má pravdu. Já BOJUJU S ČASEM… I když to to mládě nenahlásí, tak mám půl hodiny, hodinu přinejlepším, než dorazí ti dva přizdisráči… Vědí mé jméno, takže dost pravděpodobně ví i kde bydlím… Ne, hodina mi nestačí, potřebuju víc času… Ale jak jej…“

„Tak, jste volná,“ přerušila její tok myšlenek Eliška, která před ní klečela na zemi a právě osvobodila poslední část jejího těla – kotníky. Vzhlédla k Veronice a s ustaraným obličejem pravila: „Opravdu jste v pořádku? Můžu pro Vás cokoliv udělat?“

„…získat?…“ doběhla Verče v hlavě myšlenka. Najednou to dávalo smysl.

„Děkuju, pomůžete mi se zvednout a trochu rozchodit nohy?“ poprosila jí Veronika, jíž už viditelně otrnulo. „Jen si sundám ty jehly…“ dodala a sundala si kozačky. „Aaa, o moc lepší..“

„Samozřejmě madam, prosím,“ vyskočí rychle pokojská a podepře Veroniku. Spolu pak udělají po pokoji několik koleček. Přitom si jí Veronika neustále koutkem oka přeměřuje… Když už si je celkem jistá v kramflecích, udeří.

Povalí pokojskou na zem a chytí jí do kravaty. Konečně rovný souboj, pomyslí si domina a pevně sevře překvapenou Elišku. Ta vyjekne a snaží se vymanit ze sevření, ale sil rychle ubývá… až nakonec omdlí.

Veronika neztrácí čas, hodí bezvládnou pokojskou na postel a začne jí rozepínat košili. „Panebože, Hello Kitty? To jako opravdu?“ pomyslí si, když odhalí její růžovou podprsenku. „Ale prsa má pevná,“ zhodnotí uznale, když i spodní prádlo jde dolu. Následuje zástěra a sukně. „Paráda, je to celý komplet…“ podotkne ironicky, když uvidí i kalhotky s motivem infantilní kočičky. Ale na nějaké dlouhé očumování není čas. Rychle sundat silonky, kalhotky a… a fáze dvě.

Teď se začne svlékat Veronika. Jako první jde dolu bílá košile. Už lehce poznamenaná potem a slinami ve výstřihu… Další jde na řadu hybrid mezi koženými kalhotami a legínami. A nakonec zlatý hřeb - luxusní krajkové spodní prádlo černé barvy.

Jen s velikým odporem jej Veronika mění za růžovou kolekci Hello Kitty. „To už by snad bylo lepší jít naostro,“ přemítá přitom. Rychle natahne silonky, černou sukni a červeno-černou košili. Dlouho váhá, než se odhodlá uvázat si okolo pasu rovněž zástěru.

„Jestli mě někdo takhle uvidí, tak jsem tak jako tak skončila…“ řekne nahlas, když se uvidí v zrcadle.

„Dobře koťátko, je řada na tobě,“ obrátí svou pozornost opět na nahou Elišku, která je stále mimo. Po chvilce zápolení s bezvládným tělem se Veronice daří nasoukat jí do krajkového kompletu. O poznání složitější je instalace kožených kalhot. „Jak to dělají s těma figurínama v obchodech?“ probleskne Veronice hlavou při sérii navlékání, tahání, otáčení „figuríny“, dalšího tahání, znovu tahání a konečně zapínání… Díky nově nabytým zkušenostem pak už je oblékání a zapínání košile otázkou několika málo sekund.

„Máš moc velký zadek,“ poznamená Veronika, když je dílo dokonáno. Jinak naštěstí vše pasuje. Problém přichází až s botami… „Co to máš za myší nohu,“ povzdechne si Verča když si obouvá Eliščiny balerínky. „To je minimálně o číslo menší,“ vzteká se při obouvání. „Raději se obuju až uplně nakonec,“ přehodnotí své plány.

Ale všechno zlé je i na něco dobré – Eliščina nožka vpluje do kozaček jako nic.

„Rychle, rychle… Než se probereš… Než přijde ta fúrie a její gorila…“ ozývá se Veronice stále v hlavě. Čas není její přítel. Přetočí bezvládnou Elišku na břicho a dá se rychle do práce „Mysli, mysli, jak to sakra bylo,“ snaží se vzpomenout, jak přesně jí Patrik znehybnil.

Během několika málo minut už má Eliška-domina spoutané pevně ruce v zápěstí, slepené dlaně k sobě páskou, podvázaná prsa a sešněrované lokty přitažené k hrudníku. „Kde jsou proboha ty pásky?“ panikaří Veronika-pokojská a skáče po posteli, zvedá přikrývku, polštář, kouká pod postel… Konečně je nachází u nočního stolku. Rychle je sebere a ještě pevněji obepne Elišce prsa. To ale nevydrží kolíček ve výstřihu a rozepne se. Veronika zatlačí Elišce lehce na prsa, přitáhne oba konce košile opět k sobě a znovu jí zapne. Ozve se tiché zasténání. „Ne zlatí, ještě se nesmíš vzbudit,“ znervózní naše nová pokojská a zrychlí vázací práce. „Nárty, kotníky, pod a nad koleny,“ opakuje si v duchu Veronika a váže tak rychle a tak pevně jak jen umí.

Nadešel čas na provazové kalhotky. Když je však Veronika utahuje a provaz se zařízne v rozkroku Elišky, tak sebou expokojská lehce škubne a opět zasténá. Veronika na nic nečeká a připoutává volné konce provazu k zápěstí bezmocné dívenky.

Pak na chvíli poodstoupí a prohlédne si svou zachránkyni/oběť. Nějaké výčitky? Raději ona než já, zapudí je rychle a sebere z postele šátek, nasáklý jejími slinami.

„Promiň, kotě,“ špitne, otevře Elišce ústa a nacpe šátek dovnitř. Jenže se dovnitř vejde jen necelá polovina. „Ty máš opravdu pusinku jako malé koťátko…,“ pousměje se a vyndá šátek. Pořádně jej zmačká a zkusí to znovu. S trochou úsilí se jí tentokráte podaří vecpat celý obsah do tlamičky Elišky. Ta lehce zakašle a začne pomalu pohybovat hlavou. Veronika rychle popadne lepicí pásku ze země, přelepí probírající se pokojské ústa a několikrát jí pevně omotá hlavu.

Ta se hýbá čím dál více a rovněž začíná vzdychat do nově zhotoveného roubíku. Veronika si je probouzející se Elišky více než dobře vědoma, proto rychle popadá latexovou masku a nasazuje jí dívence přes obličej. Dává přitom obzvláště velký důraz na to, aby v masce schovala všechny její vlasy. Jejich lehce odlišná barva by mohla celý plán zhatit o mnoho dříve, než potřebuje. Zapnula zip přesně ve chvíli, kdy Eliška, stále lehce v mdlobách, začínala otevírat oči.

Ještě než přijde zcela k sobě, naposledy vezme Veronika do svých rukou lepicí pásku a opět několikrát omotá ústa nebohé brigádnice. Zmatení, rozpačitost a bezradnost v jejích očích je v tu chvíli k nezaplacení.

Zlatý hřeb nakonec. Veronika se zvedne z postele, nechá bezmocnou dívku, ať si sama udělá obrázek o situaci, a vydá se ke svému kufru. Z postranní kapsy vyndá rudou rtěnku, a namaluje si jí rty. Pak upře svou pozornost opět Elišce, která patrně již tuší, co se stalo – odhadujíc dle kroucení se v provazech a tlumených výkřiků do roubíku. Přistoupí k ní, obejme jí dlaněmi tvář a políbí jí na místo, kde tuší ústa. Tím napodobí i poslední odchylku – obtisk rtěnky na roubíku.

„Promiň, zlatí, já musela,“ řekne omluvně Veronika, snažíc se nasoukat do o číslo menších botek

„Ber to z té lepší stránky za tyhle šmuky, co mám teď na sobě, jsem ti dala košili Guess za 3 tisíce, kožené kalhoty Amy Vermont za 11 tisíc, kozačky Buffalo za 5 tisíc a spodní prádlo za 2,5 tisíce. To vše je teď tvoje,“ vyprávěla, když běhala po bytě a snažila se uklidit zbytky použité lepicí pásky a ostatní důkazy jejího úprku.

„Ale teď už musím jít, kotě. Určitě si užiješ spoustu zábavy,“ zastaví se na chvíli a pohladí jí po tváři. Její ruka se poté sveze po Eliščině krku, přes prso, bok až k zadečku, přes který jí poplácá. „Tak, buď hodná,“ dodá s úsměvem, když do roubíku mumlající a v poutech kroutící se mladou holku přikrývá peřinou.

Ještě naposledy si sama sebe prohlédne v zrcadle, zakření se, otevře dveře od pokoje a vyjede s uklízecím vozíkem na chodbu

„Jo a ten hedvábný hadr, který přežvykuješ, prý stojí 6 tisíc,“ přidala pobaveně, zaklapne dveře a zamkne.

---------- stojí někdo o pokračování? :-) ----------