Brána pekel 1

31. 5. 2023 · 6 284 zhliadnutí Ovocny.Bonbon

Christian a Kara


***Christian***
Po klidném moři se plaví kolonizační loď. Plachty se třepotají pod náporem větru, její příď rozráží zvlněnou vodní hladinu a zanechává za sebou zpěněný pruh mořské vody. Potemnělá obloha a zapadající slunce za horizont přináší další večer na palubě Aurigie jenž se plaví pod honosnou vlajkou Morkonského císařství.
V jedné z několika stísněných kajut sedí muž, čtyřicátník s dlouhými blond vlasy, oblečený v kněžském rouchu. V rukou třímá zlatou čtyřcípou hvězdu, symbol svého boha a během tiché modlitby si jí tiskne k čelu. Jeho počínání přeruší krátké zaklepání na dveře kajuty.

„Mohu vstoupit ctihodný otče?“ Ozve se za dveřmi slabý dívčí hlas s exotickým přízvukem.
Ten hlas znám. Patří Kaře, mladé indiánce z Ertonie, jenž na naší výpravě plní úlohu tlumočnice.
„Jistě.“ Dám dívce svolení a ona urychleně vklouzne do mé kajuty a přitiskne se zády k zavřeným dveřím tak, jako by před někým právě prchla.
„Děje se něco?“ Ptám se znepokojeně ale Kara přiloží prst ke svým rtům a tiše naslouchá krokům které se vzápětí ozvou za dveřmi.
Někdo se zastaví v úzké chodbě před kajutami. Slyším jak těžce oddechuje. Exotická snědá dívka, strachy zadržuje dech. Kroky se po chvilce začnou vzdalovat a dívce se očividně uleví.

Kara je otrokyní Indiánského původu. Přes to že je otrokyní, chovám se k ní jako k sobě rovné. Před bohem jsme si všichni rovni a to víc mě mrzí, že můj přístup ke Kaře nesdílí téměř nikdo z naší výpravy. Obzvláště první palubní důstojník, Major Gordon si v pronásledování té dívky libuje a nechutným způsobem jí ponižuje.
„To byl on?“ Ptám se a oběma je nám jasné, že tím myslím Gordona.
Snědá dívka pokývne souhlasně hlavou.
„Budu si s ním muset promluvit.“ Prohlásím a vstanu ze svého lůžka.
„Prosím ne.“ Vyhrkne vystrašeně dívka a s obavami v očích se ke mě přitiskne.
Má ruka se dotkne její hebké kůže na předloktí a mou mysl zaplaví nepříjemné vzpomínky na Ertonský ostrov ze kterého exotická dívka pochází.

Je to už 8 let co si císařství Ertonii vojensky podrobilo. Do dnes mě však trápí události tamního místa, jelikož v době kdy jsem na Ertonský ostrov dorazil, byl už vojensky podroben. Z tamních indiánských obyvatel byly zajatci a víc jak polovina z nich padlo za oběť předešlému boji. Jakožto kněz v doutnajících troskách obklopen smrtí a utrpením, má víra ve spravedlivého boha značně utrpěla. Kara je jednou z mála Ertonek která se naučila naší řeč a stala se tlumočnicí. Díky tomu se účastní naší kolonizační výpravy na souostroví zvané Gapura.

Dle informací které mám, jsou ty ostrovy obrovské a obývají je divoké domorodé kmeny. Podle kapitána Mornuse se řeč domorodců z Gapurských ostrovů podobá řeči indiánů z Ertonska, což nám díky Kaře dá šanci se dorozumět.
Rozkaz od císařovny zní jasně. Máme tyto ostrovy kolonizovat a za každou cenu se vyhnout násilí. Je to poprvé v historii Morkonského císařství, kdy se pokoušíme rozšířit naše území mírovou cestou. Má úloha je prostá. Jakožto kněz mám tamní divoké obyvatele obracet na naší víru a zároveň plnit poslání duchovního pro náš lid.
Mám však velké pochyby ohledně celé naší výpravy a také pochyby o mých schopnostech obrátit divoké kmeny na naši víru.

***Kara***

Kdykoliv mě spatří, vidím v očích svatého muže smutek. Myslím si ,že jsem živou připomínkou toho, co jeho národ udělal mému lidu.
Nechci ho trápit. I když je to Morkonec, je to jediný člověk na palubě u kterého se cítím v bezpečí a který se ke mě chová slušně.
Napadá mě, že bych mu měla za jeho uctivé chování poděkovat způsobem, který ocení každý muž a posílit tak náš přátelský vztah.
Svou rukou přejedu po jeho zlatem vyšívaném rouchu, své prsty prostrčím za přední lem a svou dlaň přiložím na kalhoty v místě jeho rozkroku. Christian sebou v úleku škubne a vytáhne mou ruku ven.
„Karo? Co to děláš? Já jsem kněz... já nemohu..... nesmím.. a ani nechci... “ Vyslovuje v rozpacích v reakci na to jak jsem se dotkla jeho intimního místa.

„Proč? Nelíbím se vám?“ Ptám se ho jelikož nechápu jeho odmítnutí.
„ Naopak... Jsi krásná. Podobné věci mám však zakázané od mého boha. Žiji v celibátu oproštěný o tělesných slastí.“ Vysvětluje mi Christian.
Já se rozhlédnu po malé kajutě a vznesu dotaz.
„Váš bůh je zde?“
„Ano je všude a všechno vidí.“ Zní odpověď.
„A on říká že nesmíte?“ Vyptávám se zvědavě.
„Ne... on... není slyšet ani vidět.“ Odpoví trochu rozpačitě Christian.
„Tak jak víte co vám zakázal?“ Vznesu logický dotaz.
„Oddávat se rozkoši je kněžím zakázáno. To není mé poslání.“ Dodá Christian a chopí si zlaté hvězdy kterou si tiskne na hruď.
Poté se mlčky otočí k malému dřevěnému okénku ve kterém pozoruje zapadající slunce, které jako by tonulo v nekonečném oceánu.
„Omlouvám se otče.“ Pronesu zklamaně a opouštím Christianovu kajutu.

Jsem jen Indiánská otrokyně. Pohybovat se po palubě je pro mě nepříjemné obzvláště když se tam pohybuje major Gordon. Naposledy mě přinutil abych mu olízala boty. Na palubě bylo zhruba dvě desítky mužů, smáli se a přihlíželi jak mu v kleče jazykem čistím podrážky. Jednou mě odvlekl do své kajuty přinutil mě kleknout. Poté si rozšněroval kalhoty a vtlačil mi do úst svůj penis. Nikdy mi muž nestrkal penis do pusy. Nebylo mi to příjemné, obzvlášť když mi mou hlavu natlačil na stěnu kajuty a hrubě mi přirážel do úst. Sotva jsem mohla dýchat. Naštěstí to nervalo dlouho a na jazyku se mi rozlila hořká tekutina která vystříkla z jeho žaludu. Bylo to zvláštní. Ihned jsem to vyplivla. Něco podobného jsem zažila poprvé.
Mám z Gordona strach. Neustále mě pronásleduje.

Nemám svou kajutu a nikdo mi ani neřekl kde mám spát. Našla jsem si místo v nákladovém prostoru. Je tam vlhko tma a krysy, ale je tam klid. Dvakrát za den tam nahlédne s lampou jeden z vojáků aby zkontroloval zda-li je vše v pořádku, jinak tam nikdo nechodí. Obvykle spím na pytlech s pšenicí a nechám se ukolébat vrzavým zvukem trupu lodi. Na své bezpečné místo mířím i teď. Sestupuji po dřevěných schodech a míjím skupinu námořníků a vojáků. Sejdu postupně několik pater až do spodní části lodi. Míjím ženy a muže kteří spí namačkáni v širokých chodbách lodi a společných prostorech pro posádku, jelikož kajut má loď pouze několik desítek a na lodi je zhruba 1200 lidí.
Přesněji 100 námořníků 500 vojáků, zhruba 10 důstojníků, a zbytek jsou obyčejní kolonisté různých povolání, kteří chtějí na Gapuře založit osady a později města. Nadzvedávám poklop vedoucí do nákladového prostoru, opatrně slézám a po hmatu nacházím měkké pytle na které se položím. Netrvá dlouho a v tmě a vlhkém slaném vzduchu usínám.

***Christian***

Odpust mi bože. Prosím odpust mi mé hříšné myšlenky. Tisknu zlatou hvězdu a se silnou erekci plný výčitek z toho jak moc mě Kara vzrušuje se modlím k bohu. Vím, že je to zkouška a ale já obstojím... přísahám, že obstojím. Opakuji a přemýšlím nad tím proč mě bůh seslal do cesty zrovna Karu která mi neustále svou přítomností připomíná Ertonská zvěrstva které se marně snažím vytěsnit ze své paměti.
Aby toho nebylo málo, svádí mě i tělesně a vyvolává hříšné myšlenky. V hlavně mi bleskne představa jak ústy laskám její drobná prsa a vychutnávám si její jemnou hnědou kůži. Tak dost... musím na vzduch. Pomyslím si a s tvrdou erekcí opouštím svou kajutu.
Má toporná chůze působí komicky a poté co vyšlapu pár dřevěných schodů, opře se do mě vlažný mořský vzduch.
Pomalu přejdu na bok lodi, dlaně položím na dřevěné zábradlí a pozoruji vyhasínající západ slunce.

„Je to nádhera otče že?“ Ozve se hlas za mými zády, patřící důstojníkovi Gordonovi.
„Ano. V západu slunce je cosi.... mystického.“ Odvětím.
„Nemyslím slunce... ale tu mladou Indiánku.“ Dodá a opře se o zábradlí hned vedle mě.
Svou odpovědí mě vyvede trochu z míry obzvlášť když v kalhotách pod mým rouchem stojí ztopořený penis z myšlenek na Karu.
Zároveň pochopím, že ví, že se před ním skovala v mé kajutě.
„Kydž už jsme u Kary, nelíbí se mi jak se k ní chováte. Nezapomeňte, že je to také člověk a před bohem jsme si rovni.“
„Ale no tak otče... je to jen divoška a bůh jí stvořil pro naše pobavení.“ Odpoví Gordon pobaveně a pak odplivne hlen do mořských vln pod námi.

Gordon je nižší šlechtic konkrétně rytíř císařství a pochází z majetné rodiny. Jeho důležitost na výpravě do Gapur je značná. Na lodi je pravou rukou kapitána a na souši bude velitel obrany. Což znamená zhruba pětiset vojáků, kteří nás mají v případě potřeby bránit nikoliv však útočit.
Gorodon je typický nafoukanec který si o sobě myslí, že je víc než ostatní a jediný koho respektuje jsou vojáci a námořnici. Zároveň je však schopný velitel který si udělal jméno jak u armády tak u námořnictva. Rozhodně to není muž, kterého bych si chtěl znepřátelit a tak nehodlám jeho poslední výrok komentovat.
Jeho postoj k Indiánům mě však znepokojuje, jelikož tak kam plujeme bude domorodých kmenů víc než nás. S tímto přístupem se obávám nevyhnutelného konfliktu.

„Co vlastně víte o Gapuře? Byl jste tam při prvním přistání?“ Ptám se abych změnil téma.
„Nebyl. Vím jen to co jsem se dozvěděl od těch co se vrátili. Čtyři ohromné ostrovy nedaleko od sebe, a asi tři divoké kmeny které tam žijí. Prý jsou zvláštní.... jinačí než jsme doposud poznali a také prý mají podivné zvyky. Myslím že se vám tam bude obzvláště líbit otče.“ Prohlásí Gordon a zasměje se tak jako by mi zatajil něco vtipného. Poté odšpuntuje svou čutoru a dá si několik loků. Nakyslý závan vína z Gordonova dechu donese mořský vzduch až k mému nosu.

„Nedáte si?“ S úsměvem mi nabídne Gordon.
„Víte že nemohu.“
„Vím. Jen zkouším jestli vaše víra a zásady neslábnou otče. Přeci jen se už plavíme více jak 60 dní.“ Odpoví a zašpuntuje svou lahev.
„Šedesát sedm.“ Odpovím přesně. Vím to jelikož se mi ze slaného mořského vzduchu dělá už špatně, stejně tak jako z toho neustálého pohupování. Příjem potravy jsem značně omezil, jelikož mi časté nevolnosti nedovolují řádně jíst. Nemohu se už dočkat pevniny a počítám každý den.

„Ano. Ještě pár dní a jsme tam.... bude-li nám přát vítr tak možná dorazíme o den či dva dříve. Tak se modlete za dobrý vítr otče. A nyní mě omluvte.“ Rozloučí se Gordon který odchází ke vstupu do podpalubí a přátelsky poplácá jednoho ze dvou hlídkujících mužů po rameni.
Já zůstanu a hledím na oceán v poklidném večerním šeru. Náhle mě však přepadne nepříjemný pocit. Obavám se že tam kam plujeme, nebudeme vítáni. Často myslím na dvě stě dobrovolníků, kteří v Gapuře zůstali při prvním vylodění. 200 dobrovolníků kteří se rozhodli založit první osadu nyní netrpělivě čekají až jim přivezme zásoby a doplníme jejich řady. Nemohu se však zbavit jakési předtuchy, že se jim během těch několika měsíců něco stalo. Zavřu tedy oči a začnu se za ně v duchu modlit.

***Kara***

Ze spánku mě probralo vrznutí poklopu. Nejspíš je to zase voják kontrolující zásoby. Slézám z pytlů a skovám se před slabým světlem petrolejové lampy za velkou dřevěnou bednu. Slyším kroky jak někdo schází dřevěné schody a klapnutí lampy kterou někdo položil na bednu za kterou se skovávám.
„Já vím že tu někde jsi. Vylez ven. Něco pro tebe mám.“ Ozve se hlas který dobře znám. Je to Gordon. Strachy se mi sevře žaludek.
„Vylez a budu k tobě něžnej.... ale jestli si tě budu muset najít tak to bude pro tebe horší.“ Zní zlověstná výhružka.
Raději sama vylezu a mou tvář osvětlí světlo lampy. Gordon se spokojeně usměje.
„Máš to tu moc hezké. Tma vlhko a krysí smrad asi si tu připadáš jako doma že?“ Ponižuje mě Gordon a vychutnává si můj výraz strachu.
„Prosím. Já nechci aby jste mi to znovu strkal do pusy.“ Vyslovím když vidím jak si opět povoluje opasek s mečem a pokládá ho na pytle vedle sebe. Poté rozvazuje šněrování svých kalhot které si stahuje a položí vedle své zbraně.
„Neboj. Dnes se ti to bude líbit. Vyhrň si šaty.“ Poručí mi a já mu ve strachu vyhovím. Co bude následovat vím. Sex jsem měla už několikrát ale nikdy ne dobrovolně.

„Otoč se a opři se o tu bednu.“ Zní nekompromisní rozkaz. Otočím se a mé oči vlhnou od slz. Jsem jen pouhou věcí který každý použije dle libosti. Pokorně držím a cítím jak tlačí svůj tvrdý penis do mé zadnice. Nejde mu to, jelikož mi ho tam tlačí na sucho a já sevřu své svěrače. Ozve se několik odplivnutí kterými se mi snaží zvlhčit mou díru a opět mi tlačí žalud mezi půlky.
„No tak sakra povol!“ Vykřikne naštvaně Gordon po minutě marných pokusů o zásun. Ze strachu povolím své svěrače a jeho žalud konečně pronikne dovnitř. Gordon slastně vydechuje a přiráží. Jeho nakyslý dech brzy zaplní vzduch v nákladovém prostoru.
Já se pevně držím bedny a znechuceně zarývám nehty do měkkého dřeva. Nepříjemně to bolí ale dá se to vydržet. Po tvářích mi ztékají slzy a mé tělo nadskakuje při prudkých přírazech. Gordon hlasitě vydechuje občas vydá tlumené zasténání.
„Opakuj po mě.... nejsem nic.... nejsem nic... no tak řekni to!“ Poroučí mi to prase a zatahá mě během tvrdých přírazů za vlasy.
„Nejsem nic.... nejsem nic...“ Opakuji s bolestivým výrazem.
Gordon hlasitě zasténá a pomalu zastaví své pohyby. Vyčerpaně se opře o mé záda a svůj penis nechá pumpovat v mé zadnici ještě několik dlouhých vteřin. Poté ho prudce vytáhne, cítím ostrou bolest a z mé zadnice začne vytékat husté sperma smíšené s krví.

„Přeju ti dobrou noc.“ Vysloví to prase, když si natáhne kalhoty a utáhne opasek. Poté vezme lampu a vyšlape schody pryč z nákladového prostoru. Když se poklop zavře slyším hlasy. Gordon se s někým krátce baví... rozumím pouze slovům - Není třeba už jsem tam byl.
Poklop po chvilce znova vrzne a opět se objeví kužel světla který osvětlí schody. Opatrné našlapování vojenských bot. Přikrčený mladík s mušketou na zádech napřáhne v ruce svítilnu do prostoru a osvětli schoulenou Karu, která pláče a sedí v loužičce sperma.
„Co se ti stalo?“ Ptá se zvědavě. Já mu nevěnuji pozornost.
„Jsi v pořádku?“ Zní starostlivá otázka a voják sestoupí ze schodu až ke mě. Poté sáhne do kožené brašny kterou má u pasu a vyndá z něj plátěný kapesník. Když mi kapesník přiloží na tvář a vsákne mokrý proužek slz, zvednu své oči a pohlédnu na mladého vojáka. Ten odepne řemínek své helmy a položí jí stranou. Má delší černé vlasy svázané v culíku a krátké vousy na bradě. Je docela pohledný.
„Nemáš hlad?“ Vznese překvapivou otázku čímž přeruší dlouhé ticho a sáhne znovu do své brašny odkud vyndá kus sušeného masa.
Jeho milé chování mě udivuje. Většina členů posádky této ohromné lodi mě ignoruje a nebo zesměšňuje. Až na Christiana a jednoho z důstojníků se mnou doposud nikdo normálně nepromluvil.

Nedůvěřivě si beru maso do ruky a ukousnu velký kus. Přežvykuji a sleduji mladíka který mi podává čutoru abych se mola napít.
Lahodné sousto zapiji a má nálada se značně zlepší. Jídlo které fasují vojáci je o hodně chutnější než to které dostávám já a kolonisté.
My se musíme spokojit s kusem tvrdého lodního sucharu.
Voják se posadí vedle mě, sundá mušketu ze zad a opře se zády o dřevěnou bednu. Úlevně vydechne a otře si upocené čelo které před chvilkou vysvobodil ze své helmy.
„Já jsem Nathan.“ Představí se voják, který dle vzhledu bude možná mladší než já. Mlčky ukousnu další sousto a rychle ho přežvykuji v ústech.
„Jak se jmenuješ ty?“ Ptá se zvědavě když vidí že stále mlčím.
„Kara.“ Odpovím s plnou pusou.
„To je moc hezké jméno. Já... už jsem si tě na palubě všiml. Ty jsi Ertonka že?“
Souhlasně přikývnu.
„Mrzí mě co se stalo... u vás... to se nemělo stát.“ Polituje Nathan násilné podrobení a zabrání území mého lidu.
„My se ale změnili víš. Už nejsme ty zlý. Ertonie nás poučila. V Gapuru budeme pomáhat a společně tam vybudujeme lepší místo jak pro domorodé kmeny tak pro nás.“ Vyřkne mladík nadšeně.
„Kéž by to tak bylo.“ Vyslovím a nacpu si do pusy větší zbytek masa, který mi připomene Gorodnův penis v mých ústech, zvedne se mi žaludek a maso vyplivnu na zem.

Poté se zadívám na Nathana, je to takový naivní mladík. Očividně ještě nepoznamenaný ,bojem, sexem a rabováním. Je to mladý nezkušený voják co věří v ideály a změnu k lepšímu. Bojím se, že bude brzy velice zklamaný. Viděla jsem co dokáže Morkonské vojsko napáchat. Krutě vraždit ženy i děti a brát vše co má nějakou cenu. Lze si jen těžko představit, že by se ty samí lidé podřídili přání a potřebám domorodců. Stačí se podívat jak se chovají ke mě.
„Prosím, přiveď otce Christiana. Mám bolesti...“ Poprosím Nathana, který se starostlivým výrazem přikývne a rychle vyběhne schody.


(Následující díl bude příběh jiné dvojce nacházející se na stejné lodi.)

Podobné poviedky