Šípková Růženka

Občas je fajn si jen tak ležet a nic nemuset, jen dýchat. Pozoruji ta tlumená světla nad hlavou. Počítala jsem je někdy? Kolik světel je na chodbě vedoucí k sálům? Ale hovno, to není cesta k sálům, ale z JIPky na interní oddělení, kam mě ten zřízenec převáží. Fakt by měl dostat školení na ježdění s lehátkem. Sebrat papíry, můj prázdný žaludek hlásí, že by něco ještě zvládl. I když nemá co, po tom žaludečním výplachu. Jsem naprosto vyčerpaná a zmučená. Fakt díky, za tu péči, kolegové.
Do nemocniční postele lezu s radostí jak do vlastní. Koneckonců jsem skoro doma. Od jisté doby už se nemocnic nebojím a snáším pobyty v ní v rámci možností dobře. S vypětím všech sil si sundávám ten příšerný krční límec. Chci se pěkně schoulit do klubíčka a spát a on mi to znemožňuje. Flexila mě taky pěkně štve. Ani nevím kdo mi tak šejdrem nalepil to krytí. V polospánku jí vytáhnu, přitisknu prst na vpich ať není krev všude, ale stejně bude a usínám. Nálepky na mé hrudi po tom napojení na monitor budou muset počkat.
Cítím ho. Tu jemnou kořeněnou vůni poznám i v tomhle svém debilním stavu. Tak zoufale nechci reagovat. Nevadí mi, že mě studí fonendoskop když mě poslouchá, ale silné štípnutí a oslovení Šípková Růženko mě probere. Říkám mu bílý plášť. Všem tak říkám, ale tohle je kus vola, který mě vždy rád za vše peskuje. A jeho přítelkyně, taky interní lékařka je jak harpyje. Ten vůl s námi nesmí ani trochu flirtovat. Myslím, že mi nadává, že jsem hrozný pacient a nemůžu si vytahovat flexilu a sundávat límec z pohmožděného krku, po tom co jsem tak velkolepě zkolabovala. Nezkolabovala, jen usnula ve stoje. A v tom je rozdíl. Hučí mi do ucha ať si lehnu na záda. Ježiš, on mi fakt hrábne do vlasů , stáhne je bokem a ten límec mi znova nasadí. On, doktor. Taková péče. Ó Bože, je tak krásný a něžný. Vážně jsem si toho nikdy asi nevšimla. I pohlazení po rameni se dočkám a stisku mé ruky, tedy zápěstí...aha, to mi měří pulz. Konec lásky. Pusu bych ještě mohla dostat, ne? Skoro si začnu myslet, že mě má rád. Ani si neuvědomuji, že to drmolím nahlas. Dokonce napít mi dá. Vážně si právě hraje na mého ošetřovatele? Asi budu na umření častěji, když to v tomhle chlapovi vzbudí tolik lidskosti. Že mi někdo zavedl do žíly novou kanylu už si vůbec neuvědomuju.
Příští hodiny v podstatě jen spím. Neudržím oči otevřené déle jak pár minut. Kolegové se u mého lůžka střídají jak apoštolové. Všichni víme, co mi asi je. Nezvládám noční provoz. Nedokážu se kvalitně vyspat přes den a tak to přebíjím prášky na spaní. Akorát jsem si je nevzala v klidu doma, ale už v nemocnici, protože přeci trvá než nastoupí jejich účinek, tak to bude akorát. Jenže se nakombinuje víc faktorů a mejdan začne asi dřív. Nějakým nedopatřením jsem si údajně vzala těch tabletek víc. Respektive kolegové měli podezření, takže se o mě na jipce hezky postarali.
Nicméně po čase procitám z dlouhého spánku. Kupodivu nepotřebuji ani polibek prince a zanedlouho už zas stojím na sesterně a přebírám si směnu. K něčemu to celé evidentně bylo. Bílý plášť mě dokonce zvesela zdraví a směje se od ucha k uchu. Tolik radosti jsem v něm nikdy nevzbuzovala. Tak copak jsem zase provedla? Žádám ho ať to vyklopí a rovnou se omlouvám, jestli jsem v tom lékovém opojení něco vyvedla. Náramně si moje rozpaky užívá. Prstem mi přejede po rudnoucí tváři a chytí mě za bradu. Jak já mu nechci koukat do těch jeho krásných hnědých lišáckých očí. Tohle je alespoň pěkná barva života a dluží mi prý pusu. No nene. To jako fakt? Probůh, kam tu pusu dostanu? Je mi kurevské vedro. Jsem vláčná jak želé. Zavírám oči. Nechci to vidět, ale ať je to tedy rychlé. Dobrý, je to jen na čelo. Otevírám oči a bác ho na tvář, kousek od mých rtů. Cítím jeho strniště a vůni. Rukou mi sjíždí po páteři a pořádně mě chytí za půlku. Je spokojen s tím co drží v ruce. Slyším to a ani se nemusím dívat dolů. Jasně, jen si sáhni, doktore, když máš doma tu vyzáblou žárlivou harpyji. „Tak šup šup. Do práce, Šípková Růženko,“ vytrhává mě lusknutím prstů z toho prožitku a poodstupuje, aby mi uvolnil cestu a užil si pohled na to, co se mnou provedl. Jsem trošku hodně mimo, ale dobrý. Nezapomene mě ještě alespoň plácnout přes ten zadek a prohodit, že doufá že budu chtít příště víc, až zas budu tak roztomile mimo.