Adonis II. díl

Máme už čtvrté rande za posledních čtrnáct dní a já ho ještě neojela a poctivě nás krotím. Můj mozek ho analyzuje a pitvá po všech stránkách. Nutno podotknout, že on dělá totéž. Procházíme se po hřbitově. Bezva, debilnější rande jsem určitě ještě neměla. Myslela jsem si, že jsem dost melancholická, pesimistická a true metalistka v černých hadrech, ale pan Adonis to pozvedl ještě na úroveň výš. S hypoglykémií byl tedy veselejší. Možná by jí měl mít častěji. Jen humor. Občas mívám pocit, že jsme jak nesmrtelní a polobozi. Pak když ale vidím, že nás kosí stejné nemoci jako naše pacienty, tak se vrátím do reality. Jsme jen lidé obdaření darem od Boha a věděním, jak říká pan doktor.

Zastavujeme u hrobů významných rodáků a osobností našeho města. Má k tomu hodně co říct. Dělá na mě dojem. Ptá se zda znám některá ta obyčejná jména, co jsou všude kolem nás. Ne, mým darem i prokletím je totální neschopnost pamatovat si jména a obličeje, naštěstí. Ptá se mě jak si ty případy nebrat k srdci? Nechce být furt zničenej. No krokem číslo jedna bude opustit toto ponuré místo a dál neporadím, protože já se to stále nenaučila. Vždycky mě něco roztříští na tisíc kousíčků. Ale kolegové mě zase posbírají a poskládají.

Nakonec se přesuneme k jednomu z rybníků. Nemám ráda přeplněná místa, ale samotu a klid. Chtěli jsme jít na piknik. Akorát, že já nemohla vychystávat tunu jídla jak mám ve zvyku když má milostpán tu cukrovku. To je asi jeho největší mínus. Padesát na padesát, že to vaše děti budou mít. A když k tomu přidáš ještě svůj seznam chorob...stop. Bože, vážně mi můj mozek bude podsouvat genetickou přednášku? Jeho otázka na co právě myslím mě totálně zabíjí. Plesknu sebou na deku a nechávám si od něj předčítat ze sbírky básní Květy zla od Baudelaira:

Dnes jediný jas jest volný vzduch!
Bez uzdy, udidla, bez ostruh,
na oři vína v let se dejme,
v kraj božský, féerický spějme!

Jak andělé dva, chvějící
se divou ráje zimnicí,
v křišťálu jitra putujme
a zjevy dálné sledujme!

Tak měkce křídly neseni
ve víru, který chytá nás,
ve svorném prchněm šílení,

Má sestro, vedle sebe v ráz,
bez poklidu a oddechu
do ráje snů mých v pospěchu!

Tohle bychom tedy měli společné. Skoro usínám když pocítím jeho prsty šimrat můj spánek. Dostanu na něj i polibek a pokračuje zlehka k mému uchu a na šíji. Bezva, moje pozornost upoutána a lekce sebeovládání nambr čtyři. Protože blbostí jsi za těch pár měsíců nasekala víc než dost. A to není tvůj styl. Můj mozek to pomalu, ale jistě vzdává po tom důmyslném něžném dobývání polibky a hlazení. Kalhoty letí dolů a já si užívám ten tanec prstů v mých kalhotkách. Tohle nemůžu dlouho vydržet. Vzdávám se. Nechť to skončí jakkoliv.

Co by se mohlo stát? Ano, setkání s lidmi by mohlo hrozit, ale toho posledního člověka, kterého bych chtěla vidět je náš ubohý kolega Šimon, žena v chlapském těle. To rachitické tintítko s padesáti kily, které se hroutí ještě víc jak já a stále je terčem posměchu za ten incident s cévkou. Ono teda já to taky dostávám vyžrat. Venčí svého jorkšíra a čumí na nás jak tele na nový vrata s pusou dokořán. První se z toho proberu já a rychle se obléknu. Šimon dostane hysterák, že myslel, že mezi námi něco bude. Adonis totálně nic nechápe. Jen se zmůže na otázku jestli jako my dva spolu chodíme. Jednoznačně prohlašuji, že ne, dělám mu akorát chůvu. Zaučuju ho na oddělení. No dobře, máme pár nestandardních zážitků od masáže a objímání ve sprše až po zachraňování jeho močové trubice před bolestí z podráždění cévkou.

Když si myslím, že trapnější to už nebude, tak ten idiot se rozhodne utéct. Běžím za ním, Adonis ještě křičí, že si můžeme dát trojku nebo ten chudák může koukat. No ještě to tak. Běžecká chvilka netrvá dlouho, ale i tak moje plíce dostanou zabrat. Musím Šimonovi vysvětlit, že opravdu není můj typ. Těch jeho padesát kilo i s železnou postelí bych opravdu nedala. To bych měla strach, že ho zlomím. Ukončím to rychle a že to ještě probereme při službě nebo po ní. A teď ještě zachránit chvilku s Adonisem.

Ten se vyvaluje na dece s knihou a křoupe okurek. Zdá se pobaven, takže mě snad tyjátr nečeká. Hravě po něm skočím a padnu mu na záda s otázkou kde jsme to skončili? Místo polibku dostanu okurek do pusy. Chce mluvit o Šimonovi. Jenže ono jaksi není o čem. Nevadilo by mu to. Má rád skupinové aktivity. On je taky zadaný a může mít i další známosti .A bacha, imaginární facka je tu. Bezva, moje nálada je v tahu. Ten polobůh, co mě tu už dobu loví a já furt nemůžu přijít na to co na mě vidí, vždyť jsem pod jeho úroveň, mi teď s klidem přiznává vztah s více ženami. Jsem uražená, šokovaná a nejsem na takové orgie zvědavá. Ale brečet kvůli tomu nebudu. Čekala jsem nějaký problém.

Později se stavuju za Martinem a Janou. Hned oznamuje, že zelenou nemá, ale griotka snad na terapii bude stačit. Stačí jeden pohled do mých očí a ví. Kurňa, kde mám tenhle prototyp chlapa sehnat?