Spojené protiklady

On
 
Dnes to bude pravděpodobně něco ostřejšího, pomyslel jsem si, když jsem viděl ty malé plamínky ve tvých očích. Přes to všechno jsi ale stála poslušně přede mnou a tvůj nevinný dětský pohled bloudil po pokoji v lehkém očekávání. Poslechneš, když ti přikážu, aby ses svlékla do spodního prádla a posadila se na židli doprostřed pokoje. Přistoupím k tobě a polibkem ti zavřu oči a kolem hlavy ti uvážu černou pásku. Vše pohlcuje černá tma a má hra začíná…
 
Ať už je to paradoxní nebo přirozené, absenci nejdůležitějšího smyslu nahradila vnímavost všech ostatních. Cítíš, kde se zhruba pohybuji, avšak tebe samotnou ovládne divný pocit. Není to strach – vždyť víš, že bych ti nikdy neublížil, ale pouze lehká nejistota z toho, co se bude odehrávat. Vlna letmého vzrušení z vlastních myšlenek ti přejede přes záda, pak změní směr a skrz sevření břicha přejde až do podbřišku. Dlouze vydechneš.
 
Tvé myšlenky přeruší až podezřele známý rytmus. Po pár taktech již poznáváš a v ten správný okamžik beze slov otvíráš ústa. „Ruce vám k posteli svážu…“ Víš, že stojím za tvými zády a pomalinku začneš pociťovat i můj teplý dech na tvém krku. Mé rty se jemně tisknou na tvou šíji a ty opět pociťuješ vlnu vzrušení. Tato je však daleko silnější než ta předtím. Podbřišek se ti zcela sevřel a ty se mírně prohneš a prohloubíš rytmus svého dechu. Druhý polibek se mění ve špičku jazyka a zprava míří po krku nahoru až k ušnímu lalůčku. Ten velmi zvolna podeberu a vsaju do pusy. Jako s korálkem si s ním pohupuju z jednoho koutku pusy na druhý. Tvé vzrušení se stále stupňuje a ty už nevydržíš jenom tak sedět a začneš se hladit na bříšku a po stehnech. „Na to je ještě brzy můj andílku“ slyšíš šepot u tvého ouška a cítíš moje ruce, jak berou tvé a nechávají se sunout za záda. Pak cítíš lano, které se ti zařezává do zápěstí. Nevzpouzíš se, jsi celá v očekávání, co se bude dít dál. „Já nad vámi nakloněn, řeknu pouze…“ a při těchto slovech svazuji tvé ruce a vážu je ke spodní vodorovné tyči židle. Musíš přiznat, že se ti tento stav nelíbí pouze z povinnosti – hoříš celá očekáváním z pokračování. Po chvilce nejistoty ucítíš cigaretový kouř a usuzuješ, že sedím v křesle a kochám se pohledem na tvoji bezmocnou skutečnost.
 
Lekneš se – cítíš náhlý přísun chladu v podprsence. Ano, hraji si s kostkami ledu. První tedy končí mezi tvými prsy, druhou přikládám na tvou šíji a lehounce s ní přejíždím z ramena na rameno, až se úplně rozpustí. Studené kapky vody pomalinku kloužou po tvých zádech a ty zrychluješ svůj dech. Poté vezmu kapesník a namočím ho do studené vody. S lehkostí skrápím ledovou vodou tvůj dekolt a nechám kapky zahrát stejné představení jako před chvílí na tvých zádech. K dokončení své hry s ledem zasouvám poslední kostku za tvé kalhotky na podbřišek, kde se pomalinku rozpouští a plní tak dokonale své poslání. Sedám do křesla, abych se opět kochal a dokouřil svou cigaretu. Vzpouzíš se, kostka v kalhotkách je příliš mrazivá a kapičky vody stékající po tvé perličce nepříjemně dráždí tvá nejcitlivější místa. Začneš pohybovat stehny, abys alespoň trochu zmírnila nepříjemný chlad. To se mi moc nelíbí a tak vstávám a kotníky přivazuji k nohám židle. Pro efekt je přivážu i v kolenou, abys měla pěkně stehna od sebe a byla tak pro mě dobře přístupná. Poté opět usedám do křesla a sleduji tvůj zápas s chladem.
 
Najednou ucítíš přísun tepla na stehnech. Má ruka jede pomalinku blíž a blíž tvé kundičce a poté prsty odsouvá mírně pryč spodní část tvých kalhotek. Jenom tak, abych měl přístup k tvému hrášku a aby dále kostka plnila svůj úděl. Pomalými krouživými pohyby po už tak vydrážděném hrášku trvá pouze chvíli, než se dostaneš na hranici orgasmu. Tvé tělo se prohýbá v mezích, které mu jenom židle dovoluje. Snažíš se dostat z pout, ale vše je marné. Jsi mi plně odevzdána a sama nemůžeš dělat nic. Stále v kroužení po tvém hrášku zpomaluji a ty již nevěříš, že lze tak daleko zajít v možnostech tvého vybuzení. Už to opravdu nejde vydržet a v duchu prosíš, abych vše ukončil. V tom momentě se vším přestanu a opět usedám do křesla. Další cigareta je na řadě. Ty se zatím pomalinku vydýcháváš ze své situace…
 
Poté cítíš, že provazy kolem tvých rukou povolují, cítíš ale, že je osvobozuji pouze od židle. Nadále však zůstávají svázané. Dále povoluji i provazy na nohou. Pak přichází téměř oslepující vlna světla – i šátek ti sundávám. „Můžeš odejít domů, pro dnešek jsme skončili. Do příště si však nepřeji, abys se jakýmkoliv způsobem udělala. Pokud toto pravidlo porušíš, nebude tě čekat příště nic příjemného. Pokud se ti však odejít nechce, můžeš projevit trochy úcty ke mně. Ke všemu co podnikneš však můžeš použít pouze svůj jazyk, ústa a prsa….“
 
Ona
 
Chvilku se rozmýšlím — mám zůstat? Co by se dělo? Hmmm, nejspíš bych si místo odpovědi před tebe jen klekla a dala kolena od sebe, jako poslušný andílek. Zdola bych ti hleděla do očí, ale nakonec bych uhnula pohledem a dala ti pocit nadřazenosti. Nestála bych přeci o žádný důvod k trestu. Určitě by tě má volba potěšila, protože na tvém obličeji by se objevil mírný úsměv. Pak bych ucítila na své bradě tvé prsty. Něžně bys mě donutil vstát a pak, a pak…
 
Z přemýšlení mě vytrhne tvůj hlas. „Jak ses rozhodla?“ Vstanu ze židle, kolena se mi ještě třesou, a otočím se k tobě zády a řeknu jen: „Rozvaž mi ruce…“
 
Uděláš to, já se obléknu a odcházím. Tahle volba byla vážně těžká. Ale nakonec mi v mysli začala převažovat myšlenka na to, co by mě příště čekalo, kdybych porušila tvůj zákaz udělat se. Zlobil by ses moc? Nebo bych tě nakonec dokázala odprosit? Tahle nejistota ve mně zažehnula plamínek a spálila všechny touhy zůstat. Ještě omámená dorazím domů.
 
Moje kroky okamžitě směřují do koupelny. Sednu si na kraj vany, pustím teplou vodu a přidám asi půlku lahvičky s pěnou. Místnost ihned zaplaví kokosová vůně. Vstanu, nechám vodu přibývat a jdu do pokoje. Ze stolku vezmu mobil a vrátím se do koupelny. Mezitím, než bude vana plná se svléknu. Pak zastavím kohoutek a pomalu se odevzdám horké vodě, která přes jemnou bílou pěnu ani není vidět. Lehnu si, opřu si hlavu o kraj a chvíli jen tak ležím. Je to úžasně uklidňující! Sáhnu za sebe na okraj vany a vezmu si houbu. Vytlačím na ní trochu sprchového gelu, napěním a přiložím houbu k tělu. Začnu se s ní omývat. Pomalu jezdím po kůži a na určitých místech přitlačím, stehna, bříško, prsa… Něco mi tu ale chybí. Natáhnu ruku pro mobil a pustím známou píseň. „Ruce vám k posteli svážu… „ Při těchhle slovech mi naskočí husí kůže. Začnu si znovu přehrávat v paměti chvilky s tebou. Myslím na to, co asi děláš. Chybím ti? Co bys teď dělal, kdybych byla u tebe? Najednou se mi do popředí vtlačí představa, jak ležím na posteli, ruce svázané nad hlavou a přichycené k pelesti. Ty ležíš vedle mě a rukou mi přejíždíš po celém těle. Občas mě škrábneš, občas stiskneš, až uslyšíš syknutí, které mi unikne z úst. Pak se ke mně nakloníš a políbíš mě na má ústa. Oči mám pevně zavřené. Kdyby se teď zastavil čas, vůbec bych se nezlobila. Mezitím moje ruka bloudí po mém břiše, občas prstem zajedu k pupíku a od něj ještě níž, až na podbřišek. „Působit začnou … zlé mé moci…“ Nechám se ovládnou atmosférou. Aromatická vůně mě šimrá do nosu, pěna příjemně lechtá na prsou, dlaní si přejedu přes bradavku a krouživými pohyby se hladím. Druhou ruku směřuji podstatně níž. Nejprve na stehna, pak na jejich vnitřní stranu. Chvilku si hraju s představou, že ještě okamžik a udělám něco, za co budu potrestaná. Ale vadí mi to?  Na jednu stranu ano. Ale daleko víc mě vzrušuje představa zakázaného ovoce! To přeci chutná nejlépe! Můj vnitřní boj mě jen vypudí. Už na nic nečekám a prsty zamířím k citlivějším místům. Trochu přitlačím a začnu se rytmickými pohyby dráždit. Hluboce oddychuji, občas slastí zasténám. Je to k nevydržení. Neustále myslím na tvůj zákaz, na tvá slova, na tebe. Netrvá to dlouho a tělem mi projede záchvěv vzrušení, šířící se z mého klína. Mmmm… a o tohle jsi mě chtěl připravit?!
 
Vzrušení ještě ani pořádně neustoupilo a mobil začne vyzvánět. Na displeji září tvé jméno. Ještě v euforii řeknu jen „Prosím?“ … tón mého hlasu ti prozradí všechno! V hlavě mi zní tvůj hlas a pár výrazných slov, kterými velmi rychle ukončíš krátký hovor: „Okamžitě přijď!“
 
On
 
Odložíš telefon na okraj vany. Vzrušení, které ještě před chvílí slastně podmanilo každý kousek tvého těla je v momentě nahrazeno pocitem viny. Co mi chtěl vůbec původně říct? Třeba jsem se měla vrátit, aby dokončil dnešní představení. Třeba mě opravdu čekalo daleko víc, než jsem před chvílí poskytla sama sobě. Už ani opojení z vany přetékající pěnou nedokáže ztišit všechny tvé hlasy v mé hlavě, jenž teď překřikují jeden druhého. „Opravdu jsi to tak chtěla?“ „Teď teprve poznáš, jak vypadá zloba.“ „Není se čeho bát zlato, vždyť se na to všechno vlastně těšíš.“ Vstaneš, opustíš vanu, osušíš se a oblékneš. Cesta, která ti naposledy ubíhala velmi rychle se teď táhne jako temná zimní noc. Napůl zklamaná z toho, co se stalo, napůl vzrušená z toho co se bude dít zaklepeš na dobře známé dveře.
 
„Je otevřeno, vejdi dovnitř a zamkni.“ Vcházíš nejistě do pokoje, který ještě před chvílí byl plný opojení a vůně směsi vanilky a cigaretového kouře. Sedím v křesle, nohu přes druhou a mezi rukama svírám jezdecký bičík. První pohled tě docela zarazí. Nejsem totiž podle tvého očekávání nijak naštvaný, pouze klidně ale zato o to víc soustředěně hledím na obraz na stěně, na kterém je vyobrazeno dosud nepochopené abstraktní dílo méně známého autora. Lehce zadýchaná tak stojíš uprostřed místnosti a nevíš, co říct. Stále ti hlavou probíhají stovky variant možného vysvětlení tvého malého nedopatření, ale ani jedna ti nepřijde jako omluva dost dobrá. „Svlékni se donaha a klekni si můj andílku,“ prolomí tvé myšlenky o něco hlubší hlas než obvykle. Stále hledím na obraz a v rukou protáčím bičík. Nezasloužíš si ani jeden pohled.
 
Pod tíhou situace si nedovolíš nic namítat. Uděláš vše, jak ti bylo nakázáno a sklopíš hlavu k zemi. Asi po minutě prolomí můj hlas ledovou atmosféru. „Je dost možné, že jsem ti to špatně vysvětlil. Že jsem třeba řekl – Bež domů a dělej si co chceš. Ale vzhledem k tomu, že to bylo docela nedávno si zcela jasně vzpomínám, že jsem ti zcela přímo přikázal, abys se jakýmkoliv způsobem neudělala. Není tomu tak?“
Přikývneš.
„Ale ty přesto všechno, jako nějaká děvka, doběhneš domů a v ten okamžik pro tebe přestávám existovat. Přesně jako děvka. Je to pro tebe jenom obchod. Dáváš mi tady své tělo napospas, ale jakmile dostaneš, co chceš, je ti úplně jedno, že my dva spolu máme nějaký vztah.“ Vstanu a začnu kolem tebe kroužit jako orel, který se snáší na svou kořist. Pomalu a tvrdě našlapuji a každý můj krok lehce otřásá podlahou. „Neznamenám pro tebe nic.“ Zvedneš hlavu a otevřeš ústa. Chceš alespoň něco říct na svou obhajobu. „To..“ PLESK! Na tvou levou tvář dopadne řízná facka, než si vůbec uvědomíš, co se děje, z druhé strany přistane další. V přívalu bolesti si uvědomíš, že nejenom tvář, ale i kolena zažívají nepěkné chvilky. Skloníš hlavu a při pohledu do země občas mírně popotáhneš.
 
„Mám pocit, že mi stále nerozumíš. Dovol drahá, abych ti tedy vysvětlil, jakým způsobem má fungovat náš vztah. Ty jsi tady od toho, abys poslouchala. Ve své podstatě je to úplně prosté. Vyžaduje se od tebe pokora a poslušnost. Nic víc. To já za tebe nesu odpovědnost, pečuji o tebe, starám se, abys nestrádala. Hlídám tě, aby ti nikdo nezkřivil jediný vlas na tvé hlavě. Vedu tě cestou tvého života, abys na ní nesešla do temných uliček. A za tohle všechno požaduji podstatě jediné. Tvoji oddanost. Myslíš, Že Toho Chci Hodně?“ Po tvé tváři pomalinku stéká slza. S hlavou stále sklopenou k zemi jenom mírně zavrtíš. Zvedneš ruku a otíráš si tvář. V ten moment vzduchem doslova prosviští bičík a plnou silou ti strhne ruku z tváře. S mírným syknutím koutkem oka pozoruješ, jak se na ní objevuje rudě červený pruh a začínáš cítit bolest, která se začíná šířit celou tvou paží. Zatínáš zuby a mlčky se vším bojuješ. „Za svůj přestupek obdržíš dvacet ran bičíkem přes zadek, stehna a záda. Každou ránu po dopadu odpočítáš a prohlásíš: „Prosím o odpuštění můj Pane“. ROZUMĚLA JSI?“ Popotáhneš a zakýváš hlavou na znamení souhlasu. SWISST! První rána dopadla přes obě tvé půlky. „Aah..“ Věděla jsi, že to bude bolet, ale s tímhle jsi moc nepočítala. Prudká štiplavá bolest se protahuje celým tvým tělem. Zatínáš pěsti i zuby a na zádech ti naskakuje husí kůže. Po krátkém vzpamatování si ale uvědomuješ, co je tvou povinností. „Jedna, Prosím o odpuštění můj Pane.“ SWISST! Druhá a třetí rána dopadla přesně na ta samá místa, kam první. Vše poslušně odpočítáváš, ale pokaždé je pro tebe stále těžší se z rány vzpamatovat. „Šest, prosím o odpuštění … můj Pane.“ Sedmá rána dopadá mírně pod tvou šíji. Slzy kropí podlahu a ty začínáš pochybovat, jestli vůbec dokážeš trest vydržet. Osmá a devátá rána šly křížem přes šestou. Další a další vlny ostré bolesti se vrývají hluboko do tvých zad.
 
„Dvanáct.“ Srrrk. „Prosím, prosím o odpuštění můj Pane.“ Tvá kolena pomalinku začínají vypovídat svou službu, navíc se ke všemu začíná dostavovat i křeč v žaludku a podbříšku. Kdybys se teď sesunula k zemi, asi by se tomu nikdo moc nepodivil.  Bolest už totiž prostupuje celým tvým tělem od stehen nahoru. „Šestnáct, prosím o odpuštění můj Pane.“ Poslední pár slov už jsi jen tak tak vypravila ze sebe. Po osmnácté ráně, která přistála na tvých stehnech jako dvě předešlé, ucítíš náhlý přísun tepla z vnitřní strany stehen. Přes zaslzené oči pozoruješ, jak se na linu pod tebou rozlévá malá louže. Veškeré tvé myšlenky však přeruší další zasvištění bičíku. „Aaaah…“ Skrze slzy ve tvých očích ztrácíš přehled o okolní situaci. „Devatenáct,…Devatenáct, prosím o odpuštění můj Pane.“ Poslední rána míří do míst, kde přistála úplně první. Probouzí tak starou bolest nyní v nové dimenzi. „Dvacet, prosím o odpuštění můj Pane.“ Celé tvé tělo je nyní jedna velká káď naplněná až po okraj bolestí. Stačila by kapka navíc a asi by se celá převrhla a rozlila po okolí. V rozostřeném pohledu zpozoruješ před sebou moji ruku. Je ti hned jasné, co musíš udělat. Nakloníš se a něžně ji políbíš. „Děkuji můj Pane.“
 
Usedám do křesla. „Již se na tebe nezlobím. Je však důležité, aby z každého trestu vzešlo i poučení. Dnes odpoledne jsem se zde snažil, abys se cítila dobře, ale díky tobě má snaha přišla nazmar. Teď se budeš marně snažit ty, abych dokázal na tvůj prohřešek zapomenout.“
 
Oba

První ranní paprsky pronikaly skrze zamlžená okna pokoje a dopadaly na dvě spící osoby, stále ještě propletené a spojené v jedno, v jedno tělo a jednu společnou duši.