Dva úhly pohledu

… To mi snad táta udělal naschvál. Věděl, že mi chybí znalost, jak jednat se ženami. Kdyby aspoň nenosila ty krátké sukně, nevím, co pak dělat s očima. „Chceš kafe Tomáši“ oslovila mě, když jsem vstupoval do kanceláře. Otočil jsem se: „Jo můžeš, děkuju. Ještě mi pak dones ty výkresy. Chci se nachystat na tu schůzku.“ vešel jsem do kanceláře, sedl na židli a bezradně koukal do zdi.

Je strašně roztomilý. Asi si to neuvědomuje, ale vždycky když se před ním nějak nepřístojně ohnu naskočí mu na krku malý červený flíček a já vím, že viděl. Dneska mám štěstí. Po dlouhé době jsme v budově skoro sami. Při čekání u presovače si z pod sukně stahuju kalhotky. Ať má ten výhled o něco hezčí. Třeba mi to konečně vyjde.

„ťuk ťuk“ proberu se ze zadumání. „Ano“ odpovím směrem ke dveřím. Do kanclu vchází moje asistentka. Musím si stále říkat ať ji na ty nohy nekoukám… stojí mě to hodně sil. Pokládá kafe na můj stůl. Zase se na mě usměje. Její oči mě propalují. Nevím co mám dělat…vykoktám „ddděkuju“. Když se otočí jakoby nedopatřením shodí nějaké papíry ze stolu. Ohne se pro ně. Asi mi viděla až do krku, pomyslím si. Neudržím oči a zajedu na okraj její sukně. Podvazky… černé podvazky…prokletí mi hlavou… a to snad… ona nemá kalhotky… polknu a ztuhnu… Nejsem si jistý, jestli jsem viděl její klín… když se proberu opět ke mně stojí čelem. „Stalo se něco?“ ptá se šibalsky. Znovu polknu. Cítím, jak se červenám…po zádech mi přeběhl mráz…“ne, ne, děkuji…jen tooo…doneste mi ty výkresy“ a rukou ji odháním… začínám se potit. Když zavře dveře sundávám si kravatu a rozepínám košili. „Je to zaměstnankyně“ řeknu si pro sebe. „Stačilo!“ napomenu můj vzdouvající se poklopec.

Papíry pořád papíry… jako by nežil pro nic jiného než pro práci. Otevírán kartotéku a hledám co si šéf žádá. „Tak ahoj zítra Marti.“ ozve se z chodby. „Ahooj.“ Výborně! Ta byla poslední. Jdu k hlavním dveřím a zamknu. Vracím se do kanceláře s náručí plnou výkresů a smělým plánem. „Položte mi to tady.“ Říká klidně a hrnek s kávou drží v klíně. Proč asi? Bleskne mi hlavou… Už se mám k odchodu, ale teď nebo nikdy… „Můžu se Vás na něco zeptat?“ zhoupnu se bocích. „Jistě“ odpoví. Jdu k němu a sedám si vedle něj.

Podívá se na mě a já začínám mít nepříjemný pocit. Co po mě asi tak může chtít? „Vy jste gay?“. Otázku jakoby vystřelí. Vyprsknu zbytek kafe a začnu kašlat… „Nejsem gay“ vyhrknu na ni. Proč si myslí, že jsem gay? A sám si v duchu odpovím. Jakože jsem stydlín, to je to tak vidět? „Proč si myslíte, že jsem gay?“. „No já jen, že…“ chytla si spodek sukně a začala si ji pomalu vyhrnovat. Polknu a oči sledují pohyb její sukně… zase vidím podvazky…do hlavy se mi hrne krev. „Přestaňte.“ poprosím a chytnu ji za ruku. Usměje se. „Takže jste gay“…“Ne, nejsem“…“Tak věrný přítelkyni“…“jsem sám“ … odpovím nejistě. „Já se Vám nelíbím?“ zeptala se a tentokrát to neznělo tak sebevědomě. „Líbíte, ale jsem Váš šéf a…“ polknu. „Mě to nevadí…“ řekne a zase se jí vrátí plamínky do očí. Sundá si lodičky a chodidlo si opře o můj naběhlý poklopec… Po těle mi přejede mráz… „Tak asi nejste gay“ usměje se na mě.

Pod prsty na nohou cítím známé vzdouvání. Nebrání se…dobře. Čas na další krůček. Zvedám se a pohybem jež je vlastní kovbojům na toho hřebečka obkročmo nasedám. Hrníček i s talířkem končí na zemi a Tomáš jen ochromeně sedí a kouká mi do očí. „Nikomu to neřeknu, slibuju.“ šeptám, a přitom se mu dobývám do kalhot. Chvíli má ruce položeny vedle těla na sedačce, ale najednou mě nečekaně pevně chytá za můj holý zadek.

Nevím kde se to ve mě vzalo. Tu její prdelku, ale musím pořádně pomačkat. Má ji sametově jemnou. Cítím, jak mi rozepíná pásek. Knoflík…zip…má opravdu šikovné ruce… zajede mi rukou do trenek… „Tobě se to líbí viď?“ pošeptá mi do ucha. Jen přikývnu hlavou… „Nikdo tu není neboj, můžeme být nahlas“…nikdy jsem při sexu nahlas nic neřekl…když si všimne mých rozpaků zeptá se: „Ty se stydíš?“ Urazí mě to…jasně že ne. „Nestydím, Martino“ řeknu nejjistějším hlasem jakého jsem v té situaci schopen…“plácni mě po zadku“ rozkáže… poslechnu ji. „Musíš víc“ napomene mě…“to je lepší“ zavlní se mi v náručí „a teď mi řekni, že mě chceš“…“Chci tě“…“ty ses roztomilej“ zašeptá mi to ucha a políbí mě na krk. Zase mě její reakce naštve. Jsem přece chlap ne… „Chci“ vyhrknu z nenadání, jen nevím, co chci…“Klekni si“ rozkážu nakonec. Poslechne. „A teď mi ho vykouříš“. Vjede do mě příjemný pocit. Užívám si, jak jí můžu rozkazovat. Nic podobného jsem nikdy neudělal. Martina uposlechne. Kouká mi do očí, když si moje péro pomalu vsouvá do pusy. V tom zazvoní call z teamsu. Leknu se, předkloním se, abych ho típnul, ale jak se mi třesou ruce omylem jej přijímám. „Haló, dobrý podvečer…“ ozývá se, přitom už stojím s notebookem v ruce, chci se přesunout ke stolu. Vidím, jak se Martina tiše, ale upřímně směje. Dává si ukazováček na nos a posouvá se mi z cesty. „Dobrý den pane…“ odmlčím se a chytám balanc. „Novotný“ cupitám s nohavicemi na lýtkách. „Dobrý den Tomáši“ odpovídá mi můj zákazník a pokračuje „mám ještě jeden dotaz“…co má za dotaz už nedopoví. Mezi gaučem a pracovním stolem se začínám kácet. V mžiku se rozhodnu a odhodím svůj notebook na stůl. Ozve se rána a já svůj pád zastavuji o křeslo a na kolenou. Otočím se ke stolu, kde dopadl můj notebook a vidím jak na mě pan Novotný a celý jeho tým hledí přes webkameru. Jeho sekretářka si zakrývá smějící se ústa. Dostanu se na čtyři a doplazím se zpět ke stolu. Nechci, aby viděli moje stažené kalhoty. Posadím se. Narovnám notebook. „Jste v pořádku?“ ptá se pan Novotný.

Zrovna to začalo být zajímavé, když se zase ozve práce. Myslela jsem si, že dostanu přednost, že to prostě nevezme. Ale ne, pan zodpovědný! Najednou přede mnou stojí… on i jeho krásně tvrdý penis… a hlasem profesionála zdraví druhou stranu. Je to vlastně docela legrace. Ustupuji mu z cesty a gestem dávám najevo, že budu jako myška. To, co následuje, by si zasloužilo natočit. Držím si dlaň pevně před ústy, abych nevyprskla. Chudáček, pomyslím si. Zvedám se, sukni stáhnu, jak se patří a jdu mu na pomoc. „Omlouvám se pane řediteli, dnes jsem tady měla na chvíli neteř, ta skákací kulička musí být její. Velmi se omlouvám.“… „Ať už se to neopakuje!“ říká tvrdě, ale z jeho očí čiší vděk. „Na co jste se chtěl zeptat pane Novotný?“ pokračuje v meetingu. Poodejdu ke dveřím. Otevřu a hlasitě zavřu, ale zůstávám v místnosti. Stále bosa se blížím zpět k jeho stolu… pod jeho stůl…

Úleva. Nikdo nic nepoznal. Jedna minuta hovoru je zamnou. Už jsem se stihl trochu uklidnit. Druhá minuta. Když tu najednou zahlédnu pohyb koutkem oka. Martina je ještě tady? Nebo to nebyla ona? Pokračuji ve videohovoru. Najednou ucítím její ruce na mých stehnech. Tak to byla ona. Vydechnu. Co to dělá, ptám se sám sebe. Do toho ještě odpovídám na dotazy pana Novotného. Snažím se soustředit. Cítím jak bere můj polozvadlí ocas do ruky. Dává si ho do pusy a tlačí si ho co nejhlouběji. „Ta římsa nebude vidět…“odmlčím se…“výdech… nádech… Martina mě pevně chytne za koule a já cítím, jak ji můj ocas tuhne v puse… „když se podíváte tady…“ otevírám prezentaci… snažím se koncentrovat. Polknu a cítím jak se mi i do hlavy hrne krev „Je Vám něco?“ zeptá se pan Novotný s ustaraným výrazem. „Ne, vůbec ne.“ vykoktám překvapeně. Na čele se mi objevila kapička potu. Martina mi ho jednou rukou honí a chvílemi saje můj žalud. Tohle jsem nikdy nezažil. Mám co dělat, abych při tom nekoulel očima na pana Novotného.

Role se otočily. Byla jsem připravená poslouchat, být hodná holka, nechat si naplácat, nechat si udělat cokoli by chtěl… ale nakonec…Díky pane Novotný, bleskne mi hlavou. Je v mé moci. A nemůže nic. Nemůže odejít… Nemůže mě okřiknout… Užívám si každý táhlý pohyb, každé přejetí špičky jazyka přes napnutou uzdičku, každý nový pulz krve. Jediné, co mě trápí je, že musím být zticha jinak bych kňučela vzrušením. Cítím, že jsem úplně mokrá. Prsy se mu otřu o nohu.

„to íčko to unese pane Novotný“… nádech… nechává si zajíždět můj ocas hluboko do pusy…výdech…“ano na to jsem taky myslel“ trochu se mi chvěje hlas, pokaždé když můj žalud zajede až do jejího krku. Cítím mrazení a chtíč, který těžko držím na uzdě. Nevím, jak to dělá, ale něco tak příjemného jsem snad necítil. Zase to mrazení po zádech a pak až po koule, které Martina pevně tiskne v ruce… nádech… já se na to snad vykašlu…převrátím stůl a vyšukám ji mozek z hlavy…to je tak nádherný… zpět do reality…“ano nechám ten řez ještě pro Vás zpracovat“…hlavně bych chtěl přeříznout Martinu, pomyslím si. Potvůrka se pod tím stolem asi dobře baví.

Začal nervózně pohybovat nohou, jako by ti to pomohlo chlapečku. Pevně ho chytám nad koleny a přitlačím. Jeho péro teď kouřím bez rukou, takový masterclass, aby viděl co umím. Cítím, že už to dlouho nezvládne. Je to patrné i na jeho konverzaci, kterou se snaží narychlo ukončit. Zase si ho beru do ruky a zrychluju, žaludem si poklepávám po jazyku a zase ho hluboce polykám.

„ano pane Novotný, jak jsme se dohodli…“ už to nevydržím zaklapnu spěšně notebook. Odsunu se od stolu. Martina se posouvá semnou s mým ptákem v puse. Zvedne oči a můj výraz ji napoví, že už to dlouho nevydržím. Zaculí se a oči ji planou. Hlasité…Ahhhhh se mi vydere z úst. Martina palcem a ukazováčkem chytne nad koulema a zatáhne. Moje další ahhh… je to na hranici bolesti a slasti. Chci se hrozně udělat… jako kdyby mi četla myšlenky… „Udělej se zlato“ pošeptá a zase ke mně vzhlíží. Cítím vlnu rozkoše tlačící se do mého klína. Svaly v celém těle se zatnou…ahhhhhh…ahhh ahh… Vidím Martinu jak doširoka otevřela ústa a poslušně čeká na mou dávku. Ahhhhh…Honí mi ho a já zažívám pulzující stahy orgasmu, který se rozbíhá po celém těle až do konečků prstů.

„A jsi můj“ oznamuju. Polknu a olíznu se kam až jazyk dosáhne…

(spolupachatelem byl snowfall - díky :*)