Satyrův deník: Baculatá průvodčí Eva

Jmenuju se Marek a jsem satyr. Nymfoman, chcete-li a nade vše miluju ženy. Potřebuju je k životu stejně jako ostatní vzduch, vodu nebo jídlo. Prostě všechno to, bez čeho si samotnou existenci nelze vůbec představit. Vemte mi schopnost pomilovat ženu a nezbyde mi nic. Datum mého narození připadá pod nadvládu zemského znamení Kozoroha a vymlouvejte mi to jak chcete a stejně budu dál skálopevně přesvědčenej o tom, že vzájemná podobnost není a ani nemůže být čistě náhodná. V mytologii je Satyr většinou ztotožňován s mužskou sexuální silou, často je vyobrazován s mohutnou erekcí a od nepaměti na sebe bere podobu napůl člověka a napůl kozla. S tmavými kučeravými vlasy, špičatýma ušima, tupým nosem, s růžky, oháňkou a kozlíma nohama. Je to polobůh milující víno a všelijaké jiné požitky, je zpravidla prostopášný a obvykle do umdlení pronásleduje nymfy neboli lesní víly a divoženky. Mimochodem tento výjev je věrně zachycen na obraze francouzského malíře Williama Adolpha Bouguereaua z konce 19. století. Moje první nymfa se jmenovala Eva
.
Typologie nymfy:

Eva mluvila plynule česky, slovensky a maďarsky a v dětství trávila skoro každé prázdniny u prarodičů, kteří bydleli kousek za slovenskými hranicemi na území Maďarské republiky. Už odmala to neměla lehké, ostatně jako všechny ženy v jejich rodině. Byla vychovávána tak, že hlavní slovo v rodině má muž a žena ho musí ctít a poslouchat. Navrch musí být dobrou manželkou, hospodyní a v neposlední řadě také starostlivou a milující matkou. Narodila se jako první dítě do rodiny stavbyvedoucího a učitelky v mateřince. Její matka se ve čtvrtém měsíci těhotenství odstěhovala za Eviným otcem do Prahy z malé vesničky na slovensko-maďarském pomezí, kde předtím nějaký čas pobýval s partou dělníků na montáži a netrvalo dlouho a přeskočila mezi nimi pověstná jiskra. Když jsem ji tenkrát potkal, bylo jí čerstvých třicet a pracovala jako průvodčí u Českých drah na trase Praha - Kolín - Česká Třebová. K železnici měla blízko už odmalička, její dědeček opravoval mašiny a pak s nimi i jezdil, aby je vyzkoušel a vnučku čas od času brával s sebou. Měla temperamentní povahu, ráda se smála, milovala lidi a svůj život. Ráda vařila, ráda byla středem pozornosti a toužila se plně oddat svému budoucímu partnerovi.

Den D:

V onen osudný den měla nástup krátce po půl šesté ráno, po příchodu na nádraží v pražské Libni si vyzvedla přenosnou osobní pokladnu a pak už zamířila rovnou k vlaku, na prvním nástupišti byl přistaven rychlík do Kolína. Pozdravila se s vlakvedoucími, kteří jí ten den na cestě doprovázeli a byla samý úsměv. Pak si pečlivě zapsala do malého tmavého notýsku čísla všech vagónů a spěšně vyrazila na jejich pravidelnou rutinní kontrolu před odjezdem. Postupně si procházela jeden vagón po druhém a kontrolovala aktuální stav věcí, což mimo jiné zahrnovalo tekoucí vodu a dostatečnou zásobu papírových ručníků na záchodcích nebo fungující topení či případné poškození sedaček v jednotlivých kupé. Když skončila, zastavila se krátce u zrcadla a zkontrolovala svůj zevnějšek. Začátkem května už bylo poměrně teplo, takže na sobě měla vestu na knoflíky, lehkou košili, sukni a na hlavě malou tmavomodrou lodičku. Přes trup měla šikmo zavěšenou černou koženou kabelku s nezbytnými věcmi, které ke své každodenní práci na železnici potřebovala. Rozpustile našpulila rty do zrcadla a pak si upravila podprsenku. Z duše nenáviděla kostice, nosila jen ty měkké látkové, protože se při práci chtěla cítit pohodlně. Měla nadměrně vyvinuté poprsí, které pravidelně naráželo na limity těsné tesilové košile tmavomodrého drážního stejnokroje, široké boky a velký zadek, jehož objem byl polodlouhou pracovní sukní ještě umocněn.

Naopak pro mě ten den začal opravdu katastrofálně. Budík mě ukázkově zradil, a tak se moje nezbytná příprava zcvrkla na trestuhodných dvacet čtyři minut a ani o vteřinu déle, ačkoliv za normálních okolností využívám nejméně hodinu. Z duše nenávidím spěchat, jsem ten typ, který na smluvenou schůzku přijde o patnáct minut dřív, aby měl čas se pohodlně rozkoukat. Rád dlouze snídám, dívám se na ranní zprávy, pak sprcha, kafe, kontrola dokumentů před schůzkou a samozřejmě péče o zevnějšek. Sprchu a nezbytnou hygienu jsem sice stihnul, ale prakticky na úkor všeho ostatního a sotva vklouznu do tmavého obleku s decentním proužkem, musím letět na tramvaj, naštěstí zastávka je hned u mého domu. Na nádraží jsem dorazil na poslední chvíli, protáhl jsem se davem cestujících, čekajících v hale na svůj spoj s očima upřenýma na velkou elektronickou tabuli nad prosklenými prostornými dveřmi vedoucími k prvnímu nástupišti. Seběhl jsem po schodech dolů do rozlehlé chodby, ze které po obou stranách vybíhaly schody k jednotlivým nástupištím, vybral jsem zatáčku k nástupišti číslo tři a schody nahoru bral po dvou. U vlaku jsem se málem srazil s pohlednou tmavovlasou průvodčí, která mi pohrozila prstem a pokárala mě, abych neběhal po nástupišti a příště přišel o něco dřív, že mi vlak mohl také klidně ujet. S rozpačitým úsměvem se jí omlouvám, že mám den blbec a že jsem ten spoj nutně potřeboval stihnout kvůli důležité schůzce s klientem. Vystoupal jsem po schůdcích do vagónu, ona za mnou přibouchla dveře a o několik okamžiků později protnul okolní vzduch ostrý zvuk její píšťalky. Vlak se s mírným cuknutím rozjel, našel jsem si místo v kupé až na samém konci vagónu, které bylo kupodivu úplně prázdné. Položil jsem si tašku s notebookem na odkládací prostor nad svou hlavou, svezl se na koženou sedačku u okna a pak dlouze vydechl. Tohle bylo vážně o fous.

Několik kilometrů za Prahou se počasí dramaticky proměnilo. Obloha byla ocelově šedá a do vlaku se opíral vítr a liják, který ve vydatných proudech máčel ušmudlané okno, pokryté ve spodní části mlžným oparem zkondenzované vody. Zvuk dešťových kapek monotónně se tříštících o sklo mě spolehlivě ukolébal ke spánku a nutkavá potřeba si alespoň ještě na malou chvíli odpočinout mě záhy skutečně přemohla. Najednou sebou trhnu a zmateně mžourám kolem sebe. Někdo nevybíravě zacloumal mým ramenem. "Dobrý den, přistoupili? Kontrola jízdenek!" Rázný ženský hlas se mi v tu chvíli nepříjemně zakusuje do uší. Patří prsaté, tmavovlasé baculce nasoukané do těsné uniformy průvodčí, kterou jsem potkal ráno u vlaku při svém nástupu. Rychle se posadím a promnu si oči a pak se natáhnu k tašce s notebookem nad svou hlavou a začnu hledat peněženku. Přiznávám se jí bez mučení, že jsem si v tom spěchu nestihl koupit jízdenku a jestli můžu, že to udělám právě teď. Horečně propátrám tašku a polije mě horko. Nervózně prohledávám sako a je mi víc než jasné, že doklady ani peněženku u sebe nemám a nechci to trapné divadlo už víc protahovat. Mladá průvodčí mě mezitím mlčky pozoruje a mně je v tu chvíli jasné, že už tuší, co bude následovat. Zvedám k ní oči a provinile koktám, že jsem si v ranním spěchu peněženku nejspíš zapomněl doma. Jako na potvoru mi včera kleklo firemní auto a musel jsem jet vlakem, abych nezmeškal schůzku s důležitým klientem. Jsem asi jeden z mnoha Čechů, který když ztratí peněženku, přijde ve stejné chvíli také o platební kartu, doklady, kartu pojištěnce i řidičák. Prozřetelně to nosím všechno s sebou na jednom místě, proč to případnému zloději neusnadnit, že? Obrovská ústa průvodčí orámovaná výraznými konturami plných rtů jsou pevně semknutá a zamračí se. Sedne si naproti mně na sedadlo a ležérně přehodí nohu přes nohu. Na sobě má černé silonky a mezi jejími silnými stehny jsem si všiml bílých krajkových kalhotek. Ptám se jí, kde se vlak aktuálně nachází a když to zjistím, nabídnu jí, že pokud mě nechá ve vlaku ještě dvě zastávky, v tichosti zmizím. "Ne, pane, to opravdu nejde," zavrtí rezolutně hlavou, "dnes je tu kontrola z kanceláře. Mohla bych z toho mít nepříjemnosti. Mohli by mě i vyhodit a to si na triko nevezmu!" Pak si upraví lodičku a s výdechem opáčí: "Podívejte se, funguje to následovně. Věrohodného cestujícího můžeme přepravit do cílové stanice na takzvanou hlášenku. Pak musí do patnácti dnů zaplatit celé jízdné s přirážkou čtyři sta korun. Jste ochoten se takto domluvit?" Přitom tázavě zvedne obočí, já hned přikyvuju a poděkuju jí za vstřícné jednání.

Sedí naproti mně s nohou přes nohu, vypisuje potřebný doklad a ptá se mě na základní informace k mé osobě. A já mám tak dostatek času, abych si ji prohlédl. Vypadá malinko exoticky, má snědší odstín kůže a začíná se mi líbit. Ženy v uniformě zkrátka mají něco do sebe. Všimne si, že ji pozoruju, po tváři jí přeletí náznak úsměvu a zavrtí se. Začnu s ní nenuceně konverzovat a kupodivu se na mě po chvíli mile usmívá a je docela příjemná. Říká, že tohle se může stát přece každému a z řeči jejího těla jde poznat, že jsem jí také sympatický. Dodávám si odvahy a přesunuju se k ní na protější sedadlo. Přestane vyplňovat formulář a mlčky se mi zadívá do očí. "Jste vážně nádherná žena," hlesnu a přiblížím svou tvář k její. Neucukne, pozoruje mě a čeká, co se bude dít. Jemně jí olíznu rty a stáhnu se. Rozevře ústa a nechá můj jazyk vklouznout dovnitř. Pak se na okamžik odtáhne a řekne mi, že se jmenuje Eva. Usměju se, představím se jí a po chvíli se už opět vášnivě líbáme. Najednou mi prudce přetáhne sako přes ramena a pustí se do mého opasku na kalhotách. Překonat její vestu, košili i sukni mi trvá jen malou chvíli. Zvedne se a jen v prádle přejde ke dveřím kupé, jedním škubnutím zatáhne závěs a zámek na dveřích poté hlasitě cvakne. Pak si uvolní malý drdůlek na vrcholu hlavy a několikrát jí zatřese, čímž uvolní své husté dlouhé vlasy v barvě havraních křídel, které se jí rozprostřou na ramenách. Přistoupil jsem k ní, zbavil jí podprsenky a kalhotek a ona přede mnou zůstala jen v černých samodržících silonkách s robustním krajkovým lemem. Očima se přitom vpíjím do její nahé kůže a vzrušeně oddechuju, v rozkroku už jsem tvrdý jako kámen. Pozoruje mě svýma černýma očima, má buclaté tváře, malý špičatý nosík a plné rty. Co mě na ní ale bezpečně upoutá na první pohled jsou její obrovská prsa, která i přes její kypré tvary vypadají neskutečně pevná a nádherně tvarovaná. Na břiše jsou její nadbytečná kila vidět asi nejvíc, vlásečnice rudých strií ho pokrývají téměř po celé jeho ploše a pod měkkým lemem vykukuje mezi silnými stehny mladé průvodčí chomáček tmavých chloupků. Nervózně přešlápne z nohy na nohu a prohrábne si vlasy.

Hladově se přisaju na její bradavku a druhý prs popadnu do ruky. Hnětu ho v dlani, ani ho nedokážu celý sevřít, je obrovský a příjemně těžký. Cítím, jak mi zajede rukou do rozkroku, zatímco tlumeně sténá a přitom prudce vydechuje nosem. Masíruje mi klacek v dlani, druhou rukou mi mačká varlata a já dychtivě přejíždím jazykem přes obě její ztopořené bradavky, které trčí k mým ústům z tmavých kulatých dvorců. Po chvíli už mi nesmlouvavě stahuje trenýrky a kleká si přede mě na podlahu. Těsně předtím, než si vrazí mýho čuráka do úst, obkrouží můj odhalený žalud vlhkým jazykem a hlasitě mlaskne. Pak už mě rychle saje krátkými a tvrdými tahy a přitom si dlaní podepírá jeden prs. V oddechových přestávkách si cucá bradavku a pak se zase vrací zpět k mému klacku. Pozoruju ji s rukama založenýma za zády, je to prostě nádhernej pohled a přirozeně se jí chci za tu nadstandardní péči odvděčit. Pomůžu jí z podlahy, klekne si na sedadlo a opře se o opěradlo lokty. Klekám si za ni na podlahu, pomalounku jí rukama roztahuju macaté půlky a jako očarovanej pozoruju její tmavou řiť a kundu s velkými tmavými pysky, které se jí přitom s mlasknutím oddělí od sebe. Dychtivě mezi ně vrážím jazyk, toužím jí ochutnat a mladá průvodčí mi to vrchovatou měrou dopřeje. Prsty si zuřivě masíruje poštěváček a já je vtahuju do úst a sliním a ona si je poté nacpe do těsné řiťky a pronikavě u toho sténá. Už to nevydržím a přirazím jí zezadu do kundy, v dlaních sevřu její měkoučké cecky a drtím jí pánev rychlými a tvrdými pohyby svých boků. Oplácí mi se stejnou agresivitou a moje varlata divoce narážejí do jejího klína. Přitom si vychutnávám pohled na její obrovskou prdel a třesoucí se půlky a radši zakloním hlavu a zavřu oči. Musím se soustředit nebo jí brzo ocáknu záda až ke krku. A to samozřejmě nechci. Poslepu najdu prstem její pevně semknutou řiť a zatímco ji píchám, prstím jí prdel. Mladá průvodčí už ječí skoro nahlas a tak si rychle přitiskne dlaň na ústa, ale pohyb její široké pánve nezpomaluje, právě naopak. Musím si dát chvíli pauzu, stojím za ní a přerývaně dýchám. Otočí ke mně hlavu a s úsměvem se mě ptá, jestli už budu. Odpovím, že potřebuju chvilku a prosím jí, že bych chtěl ještě do zadečku. Uchechtne se, položí mě zády na sedadlo a sedne si na moje břicho, chvíli si hraju s jejíma úžasnýma ceckama a pak už se na mě pomalu navleče řiťkou a začne agresivně přirážet. Trvá to jen asi minutu nebo dvě a ona z výrazu mé tváře pochopí, že jdu do finále. Rychle seskočí a přisaje se na můj klacek svými obrovskými, plnými rty. Zakloním hlavu. Okno neustále máčí přívaly jarního deště a já s tlumeným sténáním plním ústa mladé průvodčí. Když je po všem, setře si prsty semeno z koutku a hlasitě mlaskne. Prý to byla vydatná svačinka a hned se tomu rozpustile zasměje. Nenacházím slova a radši si zkřížím paže přes obličej. Hádám, že odteď už bych měl do Kolína jezdit pouze rychlíkem.

Netuším, jestli mladá průvodčí Eva pořád jezdí na stejné trase rychlíkem do Kolína a je mi to vlastně úplně jedno. Ale tu a tam si na ni vzpomenu jako na první ženu, která mi ukázala, co jsem vlastně zač. A už to nechci a nebudu skrývat. Vsadím se s vámi o co chcete, že když Bůh stvořil ženu, musel se pro sebe zlomyslně uchechtnout. Parchant, vím přesně, co měl na mysli. A do konce života si to budu užívat.