Poslední vyjížďka

Uháním temnou úzkou lesní cestou. Slunko do některých míst sotva dosáhne a drží se tu stále vlhko a bláto. Chtě nechtě musím svojí kobylu zpomalit, aby nás další podklouznutí nestálo zdraví. Jen malá zastávka u staré štoly. Rychle mrknu do telefonu na informaci o jeho poloze než se zas vydám k zamýšlenému cíli. Dorazím první. Ještě aby ne, mám to blíže od stáje a rychlého koně navrch. Uctivě pokynu hlavou svatému Hubertovi. Dnes ta dřevěná socha bude svědkem lidské neřesti. Využiju ten čas co mám k osvěžení u pitného pramene. Se zavřenýma očima si užívám zvuky lesa a zvolna se zklidňující dech mé rozpumpované běhu chtivé kobyly. Dokonalé antidepresivum. Neznám nic lepšího po náročném pracovním shonu.

Šum lesa narušuje pozvolné dunění. Poslouchám přibližující se rytmické dopady čtyř mohutných kopyt. Hudba pro mé uši. Bude to on. Vím to. Nikdo těmito cestami neštve svého koně cvalem. On ta krásná zvířata ale nešetří. Pokládám hrneček na zídku u pramene a očekávám příjezd svého rytíře. No spíš kovboje, jak ho tak vidím. Tmavý kožený klobouk a dlouhý kabát stejné barvy. Je k sežrání, teda k pomilování. Dokud nespustí slovník sprostých slov na adresu svého operovaného kolene, které rozhodně nemá být trápeno takovou zátěží. Škoda něco říkat. Trochu si to vyžehlí, když mi rozverně do výstřihu mezi prsa vhodí květ vlčího máku. Ten stonek hrozně škrábe. Od pana K velmi romantické gesto, páč on květiny nenosí. Naštěstí já si na to nepotrpím. Divím se, že ještě nějaký květ splašil, když většina v okolí skončila jak jinak než doma ve váze.

Oba své koně pečlivě uvážeme. Nechceme jít domů pěšky. Sundává si klobouk i kabát. Já k tomu přihodím svojí helmu a bundu. Na nějaké nahocení je dnes docela chladno. Studenými rukami vklouznu pod jeho flanelovou košili. On má o poznání teplejší ruce a děsně ho štve moje podprsenka. Nakonec jí rozepne, aby se dostal pohodlně k mým ňadrům a mohl si je pomačkat a potrápit trošku mé bradavky. Já se horlivě dobývám přes pásek na poklopec. Už ho chci a chci to rychle. Než nám to pokazí nějací pocestní. Ach, Huberte, ty to vidíš.

Prudce mě otočí k sobě zády a já se chytám zídky u pramene. Hubert mě tolik neirituje. Víc mě štvou naši koně. Nemám ráda diváky. A to žádné. Pan K mě naštěstí nad tím nenechá moc přemýšlet. Tře se o mě svým žaludem nějakou dobu než přestane a nasadí si kondom. Pak si ještě chvíli hraje a já se snažím seč můžu se na něj sama napíchnout, ale přirazí mě k té zídce tak dokonale, že nemůžu nic. Jen držet. Dokud i jeho nepřemůže chtíč a nevrazí mi ho tam až po koule. „Vzpomeneš si cos tu dělala za nemravnosti? Zvlhne ti kunda a zacuká v ní při pohledu na tu sochu? Už nikdy tu zídku nebudeš tak drtit rukama jako teď, hm?“ šeptá mi do ucha zatímco si mě tvrdě bere a já se snažím nebýt moc hlasitá. Udělá se právě včas. I v tom rauši vidíme mezi stromy ze vzdálené pěšiny nějakého postaršího pantátu se psem na vodítku. Musí mu být zcela jasné, co se tu odehrává. Něco na nás huláká. Slyším jen barbaři, hovada neslušný, Sodoma Gomora a styďte se....jen si nadávej, strejci. Závist je hrozná věc. Stará ti beztak doma nedá. Pokud ovšem nějakou máš. Čekáme až zmizí na rozcestí. Pak K ho regulérně posílá do prdele s kalhotama na půl žerdi.

Snažím se zapnout si podprsenku, ale jsem neschopná. Musí to udělat on. Ještě se rukama přesvědčí, že jsem si ty kozy tam správně porovnala, zlikvidujeme důkazy našeho řádění a je čas vyrazit společně do stáje. Přivedu si kobylu k pařezu a on mi galantně pomáhá na její hřbet, ačkoliv to nepotřebuji. Dělá to ale schválně, abych zas neotřásla jeho jezdeckou štábní kulturou a nepobouřila ho bořením starého vojenského zvyku a místo z leva, jak je to od nepaměti zvykem, nelezla do sedla z prava. „Až po vás, madam,“ pronese posměšně a pokyne rukou, abych jela první.


Dřepím u studánky s rukama ve studené vodě a lovím z ní napadané listí a jehličí. Zavírám oči a poslouchám šum lesa. Jemný větřík si pohrává s větvemi, pramen zurčí, ptáci zpívají, datel nebo strakapoud tříská do stromů jak o život a kousek za mnou stojí moje klisna, která klidně oddechuje. Slyším koňská kopyta, každý tvrdý úder. A pak jeden seskok. Dvě lidské nohy dopadly na zem. Cítím jeho vůni. Prsty vplétá do těch mých a tahá mi ruce z vody, abychom zas mohli vzájemně dráždit naše těla. Šílím z každého doteku a prosím ho ať si mě vezme. Tady. Teď. Hned.

Otevírám oči. Po tvářích mi stékají slzy. Tady můžou. Nikdo mě nevidí. Jen můj kůň a les je mi svědkem. Svědkem jednoho nekonečného smutku z rozchodu. Jen na malou chvíli si tu slabost dovolím, než se zas z hluboka nadechnu a půjdu psát další již rozepsanou kapitolu života.

Sbohem, pane kapitáne.