V mládí jsem vyrůstala převážně mezi samými kluky. U sousedů dva sígři a víkendy jsem často trávila u babičky a dědy, kde přes plot byl velmi sympatický starší soused. Navíc k němu často jezdili i dva bratránci. S chlapci jsem se zapojovala do takových těch běžných aktivit jako hry na vojáky, později i na doktory, lezení po stromech, měli jsme bunkr a zbraně. Chodila jsem ve vojenském oblečení a možná i proto, mám možná doposud slabost pro uniformy :)
Ačkoliv je to už více jak dvacet let, občas si na tuto krásnou vzpomínku ráda zavzpomínám. Mě bylo kolem 8 let a v tu dobu jsem měla dlouhé hnědé vlasy po zadek, jemné dětské rysy v obličeji a přes letní měsíce mi vždycky vyskákali na nose jemné pihy. Soused a jeho bratránci byli o 3-4 roky starší než já a už s nimi třískala puberta.
Prázdniny byly v plném proudu a já trávila velkou část léta opět u babičky na vesnici. Blbnuli jsme na zahradě v bunkru, když kluky napadlo, že se rozdělíme na dva tábory a to zloděje a policisty. Já chtěla být strašně ve skupině zlodějů a tak bylo rozdělení dvou policistů a tří zlodějíčků. Na začátek hry si vzpomínám jen velmi matně, ale zato je část, kterou si vybavuji velmi živě. Běžím po zahradě a kamarád, který se mě už od malička líbil, mě je v patách a nejednou na mě skočil a povalil na zem. Měl na pásku připnutá pouta, a jak mě zalehl, tak mi dal ruce za záda a najednou jsem na svém zápěstí ucítila ten chlad tenké oceli. Výrazným hlasem mi sdělil, ať ležím a ani se nehnu. Sice jsem působila jako jemné děvče, ale nikdy jsem se nevzdávala. Nechala jsem ho odběhnout, a jak zmizel za roh, tak jsem vstala a běžela se schovat. Doběhla jsem do velkého vojenského stanu co jsme měli za barákem a schovala se pod stůl. Zrovna jsem se snažila vyklouznout tou malou ručkou z pout, když v tom do stanu vtrhli kluci. Prolezla jsem bočnicí pod plachtou, ale přitom si mě všimli a už jsem byla v pasti. Jeden mě držel za boky a druhý chodil zleva doprava a nahlas přemýšlel: „Tak co s tou holkou uděláme, když neposlouchá a už jednou nám utekla? Můžeme ji zavřít do sklepa, nebo ji svážeme a případně se nad ní slitujeme a za oplátku nám pomůže najít komplice. Tak holčičko, můžeš se rozmyslet, ale rychle!“ znělo z jeho úst a já měla hned jasno. „V žádném případě nepodrazím kamarády, na to zapomeňte. Víte moc dobře, že do sklepa nikdy nechodím, jsou tam přece pavouci.“ V tom se oba na sebe podívali a dodali: „Tak zbývá poslední varianta, přivážeme tě ke sloupu.“ Jeden mě vzal za rameno a vedl mě k ocelové konstrukci na věšení prádla, která byla pevně zabetonovaná v zemi. Druhý se vrátil do stanu odkud vzal provaz a pak přišel k nám. Ruce jsem měla stále v poutech. Postavili mě zády ke sloupku, ruce mi silou zvedli nahoru nad hlavu a začali pomalu od vrchu přivazovat provazem okolo mého tělo z vrchní části přes prsa až to ukončili pořádnou smyčkou okolo nohou. Stoupli si opodál, podívali se na mé svázané a nehybné tělo a jen dodali: „Tak teď už nám neuteče!“ a se smíchem odcházeli hledat druhého lupiče.
Já stála u tyče, nehybná a na kůži jsem cítila jak mě svírá ten drsný povrch starého provazu, který na určitých částech těla byl dost nepříjemný a lehce škrábal. Snažila jsem se různě vykroutit, abych uvolnila alespoň trochu to napětí, ale marně. Provaz se mi otíral o holé části těla a já byla úplně bezmocná. Poté, co policisté odvedli svou práci a chytili i mého komplice, byla hra u konce. Soused ke mně přišel a jen tiše řekl „zvítězili jsme, za to si zasloužím odměnu“ a dal mi polibek na rty a lehce se začervenal. Po té mě začal uvolňovat ze spárů provazu a jeho jemné doteky po mém těle způsobovaly lehkou vibraci a chvění po celém těle.
Popravě, ačkoliv v tomto mladistvém věku jsem si to neuvědomovala, možná i toto byl určitý počátek v mé pozdější zálibě být svázaná, znehybněná a možná i pootevřel mou určitou submisivní stránku. Těžko říct, jestli i takovéto maličkosti ovlivňují do budoucna naši mysl a osobnost, ale vždy, když si na to tuto situaci vzpomenu, je to velmi příjemný uspokojivý pocit a ráda bych se občas vrátila do těchto krásných let…..
