K napsání této povídky mě inspiroval jeden starý balkon, celoročně ověnčený krásným svěžím břečťanem a zcela schovaný zrakům kolemjdoucích na rušné ulici.Miluji staré, ne pardon, starobylé či snad starožitné? věci, ze kterých na nás dýchne vůně starých časů. A to je právě tento nádherný balkon, který mě vždy donutí věnovat mu svůj pohled, i když právě spěchám.Prostě, můj balkon.
Jedno léto jsem si zase šla takhle okolo něj ze zásilkovny, a nikdy jsem na něm nikoho neviděla. Až dnes. Majiteli se zdál zřejmě nudný tak ho osadil dvěma květináči petunií. Ale to je barvička, ne nějaké nádražní krásky, ale přímo Million bells, v neskutečných barvách. Čučím jak puk. Když v tom mi něco kápne na obličej. Tak holub to naštěstí nebyl, když se trošku zaměřím, tak to kape z truhlíku s těmi petuniemi, které se nějak divně samy hýbou.Pak přijde průtrž akorát mě do výstřihu, nevěděla jsem že ty šaty tak zprůhledněly.
Ahoj!!
Tvl, mluvící balkon. Zdálo se mi to nebo tam fakt někdo je? Přes ty petunie houby vidím, až teď se na mě kření bílé zuby / stopro nemá žádnej kaz/ a vykoukne roztomilej čert. Ty rohy má beztak někde schovaný! Takovej dvojník Filipa z Tumoru.Černý oči se laškovně koukají směrem na můj mokrej obličej. Jsem nas.. naštvaná, protože mám i mokrý krásný nový šaty. Beztak to na mě nalil schválně.
Olivere!!!
Co tam tak dlouho děláš!!! Zalívám ti kytky, babi. Kluk odpovídá a už celkem směle opětuje můj pobavený a hlavně udivený úsměv. To nedopadne dobře. Už jsem měla být dávno doma a tvrdnu tady s černookým trdlem, který na mě zvesela lije vodu.A ještě se tomu drze směje. Je mu fakt podobnej, jako jeho dvojče. Může mu být odhadem otak max dvacet.
To nedopadne dobře.
Následuje dialog ne nepodobný tomu z Popelky, Já : Pojdˇ dolů. Kluk ? Pojď ty nahoru.
Najednou hlava zmizí a je ticho, nevnímám běžný ruch ulice a tahle fakt rušná je. Najednou se otevřou vchodové dveře, čertík mě chytí za ruku a beze slova vtáhne dovnitř. Nezklamal. Dům ani Oliver. Točité schodiště bude mít po dlouhou dobu myslím co vyprávět. Nesmíme ale moc hlučet, vše se tu strašně rozléhá, hlavně mlaskavý zvuk kundičky a hlasité sténání, když jeho hlava mi plení poštěváček. Střídáme polohy, na to je to schodiště fakt dobrý. Když se trošku zakloním, vjede do mě ten jeho krásnej tvrdej pták až po koule.
Vteřina věčnosti.Nebo vděčnosti?
Teď ani nevím.
Pusa na puse, líbá mi prsa, šaty na zemi, modlím se ať sem nikdo nepřijde. Ale bohužel vrznou venkovní dveře a nahoru se šourá nějaký pán, věkem něco přes osmdesát. Naštěstí jde pomalu a než přijde k nám udělala jsem se pusou snad stokrát.
Tak čau,líbne mě na tvář a zase někdy.
Už si běžím zase něco objednat do zásilkovny. :-P
