Pomocná ruka. Respektive dva páry. (1)

Vkráčela dovnitř jako v mrákotách. Normálně by předem zavolala, zda může přijít, ale dnes je prostě potřebovala hrozně moc vidět. Dva lidičky, na které se v životě vždy a všude mohla spolehnout. Kteří ji nikdy nezklamali. Byli pevným opěrným bodem jejího života. A kdyby měla tu odvahu ... Ale věděla, že ani ve stavu naprostého alkoholového či drogového deliria by nikdy nebyla schopná udělat ten první krok. Ani k jednomu z nich. Nebo k nim společně. Příliš by se obávala toho, že by tím mohla zničit úplně vše. A to by nepřežila.

Její aktuální stav zoufalství došel tak daleko, že si u jejich domu prostě pomohla klíči, kterými jí podarovali hned, jakmile se nastěhovali do první společné domácnosti, a činili tak vždy, když se přesunuli do většího, a aniž by nad tím přemýšlela, skončila nakonec až v jejich obývacím pokoji. Protože nikdo ji nezastavil. Nevyšel jí vstříc. A ona vlastně tak nějak předpokládala, že je její příchod vybudí a přivítají ji, jakmile cvaknou vstupní dveře. Jako tomu ostatně bylo vždy předtím. Překvapení z nečekané změny ji přinutilo zastavit se, zamyslet se.

Zaposlouchala se. V očích stále ještě potoky slz. Uvědomila si také, že ani její hrdlo se ještě nevzpamatovalo z řevu, který jí skoro připravil o hlas, když popustila naplno stavidla svým pocitům. I tak to bylo málo, neboť načapala svého přítele in flagranti s jejich kamarádkou. V tom nejlepším. Zrovna ječela jak koza a poskakovala na něm jako smyslů zbavená. A ten pohled, který na tu krávu upíral. Takový jí samotné v životě nevěnoval. Co bylo ještě horší, ona tou dutou nádobou sama vždy tak trochu opovrhovala a obecně jí nemohla přijít na jméno.

I když ke svému rozhořčenému hlasu pochopitelně přidala i nějaké letící předměty, a zdařilé zásahy, stále jí to přišlo málo. Taková zrada, bodnutí do zad, to se nedá nikdy odpustit. Na to nepůjde nikdy zapomenout. Byť to byla asi jen taková poslední kapka do jejich rozbitého vztahu. Definitivní konec toho, co všichni kolem nich viděli jako navždy trvající partnerství. A o čem ona sama vždy měla silné skryté pochybnosti.

A pak že kdo je tady ta kráva.

Tři ztracené roky. Marnost. Bída. Zoufalství.

Z trudného rozjímání jí prudce vytrhl nelibý zvuk střetu dvou předmětů doprovozený hlasitým výkřikem, který se k ní nesl odkudsi z patra. Byla nahoře ve dveřích jejich ložnice dříve, než vůbec začala uvažovat, vybavena pouze svojí kabelkou, která jí měla posloužit jako obušek. Scéna, která se jí však otevřela, byla stejně neuvěřitelně monstrózní jako zbytečnost jejího bojového postoje.

„Ó můj Bože“, zasténala do zanikajících ozvuků jejího kvapného sprintu Bětka, zatímco ještě usilovněji sevřela železný rám postele před sebou.

I přes značnou sílu jejího hlasu bylo stejně obdivuhodné, že ji Míša vůbec byla schopná slyšet, protože Bětčin manžel, klečící za jejími boky, jí zezadu nakládal tak zuřivě, že jeho jediným cílem asi bylo rozložit postel na prvočinitele. Stejně jako Bětku.

Pokoji tak primárně dominoval zvuk boků dopadajících na boky, jak Bětka Tondovým přírazům iniciativně vycházela vstříc. Následující chvíle pak plně ovládal souboj tupých, silových dopadů, Bětčiných projevů naprosté extáze a euforie, a Tondova usilovného hekání. Přesto Míša dokázala zachytit i mlaskavé zvuky silně vzrušeného ženského pohlaví, do kterého nezastavitelně v nekonečném proudu zajížděl dlouhatánský nástroj rytmem šicího stroje a sílou buldozeru.

Srovnání s konsternujícím zážitkem z dopoledne, kdy se neplánovaně a neohlášeně vrátila domů pro zapomenutý notebook, aby tam přistihla svého přítele a jeho zcela zjevně dlouhodobou milenku v jejich partnerské posteli v tom nejlepším, se nabízelo úplně samo. A výsledný dojem nemohl být diametrálně odlišnější. Protože tady dostávala naplno tak silné dávky erotična, že je ani nešlo pobrat. Protože jako by nestačily ty fantastické zvuky samy o sobě, tak úplně jiné než u těch dvou imbecilů z dopoledne, na Bětku a Tondu byl fantastický pohled. Na její pružné, štíhlé tělo. Pevná, a přesto velmi nepřehlédnutelná ňadra, zuřivě se jí houpající do rytmu kopulace. Dlouhé rusé vlasy všude, kam se až podíváš. Jeho svalnatou, vypracovanou postavu, místo které si člověk snadno představil býka právě opracovávajícího jalovičku. A to všechno v dokonalém souznění dvou těl lesknoucích se potem. Už v tom zjevně byli nějakou dobu. Jeden dávající, druhá přijímající. Oba plnými doušky.

Zamrzlá Míša si přesto v tu chvíli z hloubi duše hlavně zoufale přála, aby se dokázala tiše, nepozorovaně vytratit, a ponechat své dva nejlepší kamarády jejich nespoutané vášni. Nejen že je přistihla při něčem, co jí nebylo nikdy souzeno. Navíc jí bylo naprosto jasné, že tento dojem už nikdy z paměti nevymaže, ať se bude sebevíce snažit. A pokud někdy nenajde někoho kvalitativně aspoň trochu se přibližujícího jim dvěma, mohlo by to pro ni být příčinou duševní trýzně, kterou si opravdu nezaslouží. A to se sama považovala za nesmírně přející, velkorysou osobu. Vždyť i na jejich svatbě se jako družička radovala naprosto upřímně, bez sebemenšího ostnu toho, že by měla závidět. Doufat, že bude na místě, kde před oltářem stále Bětka. Ehm, nebo i Tonda. Chjo.

Tíha dnešního dne ale na ni dopadla jak neodsunutelné závaží, takže doslova vzrostla do podlahy a nebyla schopná se pohnout. Její naprostá tichost, kdy i přes hluk té ďábelsky se milující dvojice slyšela své srdce bít jako zvon, pomohla pak tomu, že i nadále o ní neměli ani ponětí. Byla totiž tak disciplinovaná, že prostě přinutila silou vůle své ruce, aby okamžitě nezamířily do jejího klína, který volal po jejich pozornosti. Místo toho stála nehnutě jako sloup.

Tonda si mezitím bez skrupulí přitáhl Bětčinu hlavu blíže k sobě. Její dlouhý ohon barvy naplno žhnoucího plamene, který k tomu využil, si přitom na konci omotal kolem zápěstí. Ke stropu vyvrácené hlavě své mladé manželky pak adresoval drsným hlasem pronesený dotaz, pobídku: „Řekni mi, co chceš, kotě“.

Díky hlavici jeho kopí zaraženého kdesi hluboko do Bětčina bříška jí trvalo, než ovládla třes, který jeho brutální výpad vyvolal v celém jejím těle, a dostala opět pod kontrolu svůj hlas, nakonec však přece jen zvládla se značnou mírou nepopsatelné, dosud nenaplněné potřeby vysténat odpověď.

„Potřebuji se udělat, brouku ... Prosím ... Dopřej mi to.“

Její přiznání bylo z Tondovy strany oceněno návratem pomalých, vší silou, do maximální hloubky vedených šťouchanců. Míša sice stále nebyla schopna, poprvé v životě, spatřit jeho nástroj v plné síle, ale to, jak daleko šly jeho boky dozadu, než se zase vrátily zpátky, v ní nemohlo ponechat sebemenší pochybnosti o tom, že je při plné erekci asi ještě delší, než odhadovala podle jeho stavu v klidu, když ho pochopitelně již víckrát, co nejvíce nenápadně, hodnotila např. skrz látku plavek. V klidu něco kolem 20. V délce snad ještě více. Ani si to vlastně neměla moc s čím srovnat, vyhodnotit. Jediný muž, který kdy v jejím životě dříve dosud byl, byl proti němu v zásadě trpaslík.

Tonda nebyl s reakcí své ženy zjevně úplně spokojen. Nebo byl prostě jen příliš dobrým hráčem na to, aby odolal touze licitovat. „Jak moc to potřebuješ?“, byla totiž jeho zvídavá odezva.

„Strašně“, zasténala Bětka. „Potřebuji to, lásko“.

Napětí by se dalo krájet.

Tonda ale stále nebyl zcela spokojen.

„Hmm, nezní mi to dostatečně přesvědčivě“, odpálkoval Bětku neúprosně. Dle Míši i nesmírně krutě.

„Nene, malá zlobivá hříšnice, jako jsi ty, by poprosila, kdyby něco opravdu chtěla“, ubezpečil Tonda svou ženu nemilosrdně po dalších tvrdých, dobře oddělených přírazech, kterými věděl, jak udržet vybuzené pnutí, a přesto jí nenechat sklouznout dolů. A aby dodal svým slovům patřičné váhy, zřetelně povolil přitažení si její hlavy rukou a rázem udělal výkonnostní přestávku.

Bětka zasténala. Tónem promíseným i se zlostným, zoufalým zavrčením.

„Prosím, udělej mi to! Strašně moc to potřebuji!“, pokusila se Tondovi zavelet se značkou dávkou dětinského vzdoru.

Míša by jí v tu chvíli dala všechno na světě, protože jí nemohlo uniknout, jak upřímně žádostivý, veskrze zoufalý to byl zároveň tón, kterým Bětka svoji žádost doprovodila. S Tondou by ale Míša fakt v životě raději o ničem nevyjednávala. Když je takto hluchý i k potřebám bytosti, která je pro něj to nejvíce na celém světe.

„Ale no tak“, vyštěkl totiž Tonda posměšně, jsa stále úplně neoblomný.

„Asi to tak moc nepotřebuješ, jestli tomuhle říkáš prosit“, dodal uštěpačně.

Bětčino zoufalství dostoupilo vrcholu. Zaječela jako siréna. Zazmítala se jak do sítě lapená kořist. Na důkaz praktické nekontrolovatelnosti svých pochodů také zuřivě zatřásla rámem, až ho skoro odervala od noh, do kterých byl vmontován. A verbálně to zkusila jinak.

„Mrdej mě pořádně jako háravou fenu, ty zvíře! Udělám cokoli, jen když mě uděláš!“.

Udeřila konečně žebříček na hlavičku. Vyjednávač v Tondovi byl jejím zuřivým rykem konečně zjevně uspokojen.

Se zavrčení vtlačil Bětčin zadek a boky dolů na matraci, takže její bříško se usalašilo na připraveném polštáři a nějakým zázrakem ještě více dokázal zvýšit tempo a usilovnost nad rámec toho, co už Míša měla možnost v těch pár minutách zažít.

Bětčiny oči se rozšířily do netušených rozměrů a její hlas snad konečně úspěšně protrhl i zvukovou bariéru. A Míša v tu chvíli pochopila, proč tak pevně trvali na domku co nejvíce odděleném od okolní zástavby. Nebylo totiž možné, aby jejich extatické projevy, nesoucí se dokořán otevřeným oknem ven, přeslechl kdokoliv v okruhu nejbližší míle. Bez přehánění.

„Jóooooo! .... Bože! .... Ano! ..... Pojď! ..... Ještě! ..... Tondooooooooo!!!“.

S koncem Bětčina nesourodého proslovu začal kulminovat její vrchol. Zmítala sebou pod údery Tondova perlíku jako šílená, škubala železnými trubkami jako o život, třásla se a chvěla po celém těle, jako kdyby se právě nacházela v epicentru silného zemětřesení. A s otevřenými ústy je sledující Míša, s chvějícíma se rukama držícíma se krku, jak se prostě musela něčeho chytnout, si v tu chvíli také uvědomila, že Bětka právě dosáhla něčeho, o čem ona sama jen četla, o čem slyšela. Že totiž kolem Tondova pístu nezřízeně squirtovala a máčela jeho, sebe, i matraci pod nimi, přehršlí své vláhy.

Její orgasmická křeč se vzápětí ukázala být koncem i pro něj samotného.

Jeho zběsilé tempo rázem vynechalo, ztratilo kompaktnost, a Tonda vmžiku se zaúpěním trhaně vpouštěl do křečovitě se samovolně svírajících sametových útrob své ženy dlouhé jazyky své žhavé lávy.

Zdálo se to nekonečně dlouhé a Tonda to ještě umocňoval tím, jak se planými přírazy ze sebe na závěr ještě snažil vypudit veškeré zbývající kapky své nejnovější salvy. Až konečně Bětka odpadla, zvadla, a jen maně zůstala ležet tváří na matraci. Dýchala, jako kdyby uběhla maratón, a její sevřené prsty se stále nebyly schopny rozevřít a opustit nyní již zbytečné bezpečí železného rámu.

1:0 pro hosty, zdálo se. Bětka si totiž položila tvář tak, že směřovala na druhou stranu od vstupních dveří. Pořád zde proto pro nezvaného hosta byla šance se nepozorovaně vytratit.

Pak však na Bětku dopadl i Tonda a jeho tvář, Murphyho zákony fungují vždy a všude na jedničku, směřovala přesně na opačnou stranu. Tedy přímo do dokořán otevřených dveří do ložnice. Ve kterých se rýsovala silueta, kterou prostě rázem nemohl přehlédnout.

Chvíle šoku. Nepochopení. Prozření. Uvědomění si. Až byl nakonec výsledkem stavu poznání potutelný výraz uličníka, který toužil být nachytán, a jehož přání se právě splnilo.

„Líbila se Ti naše show, Míšo?“, otázal se nakonec s úšklebkem do zkoprnělé tváře ženy, která v jeho výrazu marně hledala jakékoliv negativní tóny či podtóny. Spravedlivý hněv. Znechucení. Odsouzení. A podobně.

„Cože?“, vyhrkla Bětka prudce a trhla hlavou opačným směrem tak bleskově, že jí jednak křuplo za krkem, jednak s sebou při pohybu trochu vzala i Tondovu bradu, takže mu zřetelně zacvakaly zuby v pantu.

Míša se opravdu chtěla alespoň trochu pokusit se ospravedlnit. Jenže daň, kterou si na ní stres dnešního dne již vybral, byla již tak velká, že se vzmohla na pouhé drkotavé „Já...já...já....“, aby to nakonec vzdala, usedavě se rozplakala a sklouzla po dveřním rámu k zemi jak hadrová panenka.

Jak to Bětka dokázala, Míša netušila, ale i přes značně vratkou, vrtkavou chůzi byla vmžiku u ní a nedělaje si vůbec nic ze své zapocené, horké nahoty, objala svoji nejlepší kamarádku kolem ramen a přitáhla si její hlavu k sobě, na své rameno. Když už se jí chlácholivě probírala vlasy a šeptala jí slůvka útěchy, následoval jejího příkladu i Tonda a s prostěradlem omotaným kolem boků hladil v přidřepnutí pro změnu Míšina záda. Té tak opět unikl pohled na jeho kompletní nahotu, jak byl skryt nejprve za Bětčiným tělem a nyní pod prostěradlem. Míša si za toto hořké pousmání se v duchu okamžitě fackovala, celkově jí to na klidu ale rozhodně nepřidalo.

Tonda si mezitím se svojí ženou vyměnil pár nechápavých, situaci úplně nepobírajících pohledů. Míša se ale naštěstí pod jejich kombinovaným dotekem nakonec přece jen pomalu uklidňovala. Až se jí dokonce vrátila schopnost mluvit.

„Ach, Bětuš“, dostala ze sebe zničehonic, ale tam zase prudce skončila. Místo toho odvrátila hlavu, když na ni plnou váhou dopadla realita odhaleného ženského poprsí přímo v jejím zorném poli a následně i rusých pubických chloupků, když neopatrně sklouzla pohledem dolů dříve, než se dokázala zastavit. A protože dobře dokázala zachytit i Tondovo sperma, jak ještě stále kape na zem z Bětčiny tak dobře využité úschovny, doprovodila Míša pohyb své hlavy i silným sevřením očních víček.

„Ale prosím Tě, Míšo“, neváhala jí její nejlepší kamarádka bezprostředně okamžitě jemně vyplísnit, a nesouhlasně mlaskla jazykem. „Jak kdybys mě již nahou neviděla tolikrát“, pokusila se přitom obhájit oprávněnost svého hraného rozhořčení, přestože jim všem bylo jasné, že ženská sauna je trochu něco jiného než aktuální situace. Bětka taktně pomlčela i to, že jí muselo být zřejmé, že Míša byla všímavá, dle toho, jak ta se chvilku zarazila s pohledem upřeným mezi nohy své kamarádky a zuřivě mrkala, aby se zbavila přízraku hmoty odkapávající z Bětčiny lasturky. Hmoty, které si Bětka sama byla velmi dobře vědoma.

Míše to ale tak jako tak nakonec pomohlo, statečně se podívala zpátky na Bětku, bylo přece neslušné koukat se zavřenýma očima zoufale kamsi stranou do podlahy, a tak, jak toho byla co nejvíce schopna, pokusila se o upřímnou omluvu: „Opravdu, promiňte. Je mi to skutečně líto a hanba. Ale když jsem přišla, měla jsem dle zvuků pocit, že vás někdo napadnul, a tak jsem co nejrychleji spěchala nahoru.“

Bětka se sice ulehčeně zachichotala, vyrašení ruměnce ale stejně zabránit nedokázala. Jinak se ale ani sebeméně nepokusila nijak poupravit či skrýt vzezření ženy, která se právě nesmírně uspokojivě pomilovala. A kolena v podřepnutí stále tlačila široce od sebe. Kombinovaná vůně promísených sekretů tak dráždila čichové buňky široko daleko.

Tonda již ale naštěstí přecházel k věcem veskrze praktičtějším.

„Ale proč jsi vlastně za námi přišla? Co se stalo?“, otázal se věcně, snaže se navodit dojem, jako kdyby si povídali v klidu v obýváku se skleničkou v ruce o tom, jaké bylo dneska počasí.

To už se Míša vzpamatovala natolik, že se pokusila zvednout zpět do stoje, aby mohla plně zavelet ke kvapnému ústupu. V přípravě na tuto radostnou událost se také snažila setřít si z očí a tváře hřbetem dlaně zbývající slzy a dostat do svého hlasu co nejvíce bezstarostnosti, jakože se fakt nic nestalo, když se to pokusila zahrát do autu sdělením „Nic. Fakt. ... Nic zásadního ... Ještě jednou se omlouvám.“

„Budu už muset jít“, dořekla nakonec kvapně, když spásná cesta směrem ven se stále nezdála v dohledu.

Samozřejmě, že je neobalamutila ani omylem.

„Míšo?“, otázal se jí Tonda vševědoucně, čímž společně s rukou položenou na jejím rameni její odhodlání bez ohlížení prchnout okamžitě naprosto rozvrátil už v zárodku.

Míše se zachvěla ramena, její postava se zase rozpadla a se znovu obnovenými slzami dokázala jen vyšpitnout, „To Kamil“.

Bětka zavrčela jako vlčice odhánějící nežádaného nápadníka. Nejspíš se ihned moudře obávala nejhoršího. Což ostatně nebylo nikterak překvapující, protože Míša věděla, že Bětka zná svého bratra za těch 15 let soužití, než aspoň trochu šli trochu jinou cestou kvůli odlišnému výběru středních škol, příliš dobře, přičemž na seznamu jejích důvěryhodných, oblíbených lidí on dlouhodobě okupoval ta nejspodnější patra. Kdyby se přece jen nejednalo o jejího bratra, Míša dobře věděla, že by se jí Bětka ze všech sil již dávno snažila přesvědčit, aby urychleně změnila stáj. I navzdory možným přáním jejich matky, kterou Míša měla ostatně hrozně ráda. Možná až příliš ráda na to, že rozchod oddalovala proto, že tu skvělou ženu nechtěla sebeméně ranit.

„Co ten dobytek provedl tentokrát?“, vycedila Bětka mezi zuby, aby podtrhla správnost směru Míšiných myšlenek i upřímnost svého zavrčení.

Teď již bylo asi naprosto v pořádku koukat se se zavřenýma očima kamsi pod jejich nohy. Míša si přitom dala záležet, aby zavřela oči včas, než se mohly příliš zaostřit na klín její kamarádky. Do očí se jí fakt koukat nedokázala. Aby raději neodkládala neodvratné, šla raději rovnou neochotně s pravdou ven.

„Byl mi nevěrný“, vydrmolila tak tiše, aby jí snad ještě byl schopen rozumět člověk se stoprocentním sluchem nacházející se velmi blízko nich. Že to trefila, prokázala okamžitě Bětka svým rozhořčeným výbuchem.

„Cože? Já toho kreténa zabiju!“.

Míša měla co dělat, aby ji stihla chytit za ruku, než Bětka vzala roha. Ale bylo to jen tak tak, jak Míša musela chvíli lapat poslepu, než zase naplno otevřela oči. Snažila se co nejvíce odstínit Bětčinu tak nádhernou nahotu, která jí ve vyzývavém postoji s rukou v bok a s tváří metající blesky nesmírně slušela, a raději rychle vysvětlila „Už jsem se o to postarala“. Dokonce se přitom vzmohla na lehounký úsměv, když si vybavila skvrnu mezi lopatkami Renaty, kam jí naplno trefil objemný svazek klíčů, který po ní vrhla, nebo to, jak pracně si Kamil chránil hlavu a další choulostivá místa na těle, když na něj útočila svojí kabelkou, napěchovanou vším možným. Byla to sice pravá Prada z bezcelního obchodu v Dubaji, ale za tu oběť opravdu stála. Škoda jen, že jí potom ten budižkničemu byl schopen zabránit v tom, aby Renatě vyškrábala oči.

Bětčin nynější odpor byl mnohem méně usilovný než tehdy Míšin proti Kamilovi, přesto se ale ještě chvíli snažila nenásilně vyprostit, aby mohla střemhlav vyrazit z domu na svoji vlastní cestu pomsty vůči jejímu bratrovi, když se Tonda u Míši povadle informoval o tom „Ty víš i s kým?“.

Míša přikývla. Ani na okamžik ale nespustila z Bětky oči.

„S Renatou“, přiznala defétisticky. „Přistihla jsem je“, vysvětlila.

„Ten blbec“, kontroval Tonda smutně s jistým fatálním přídechem, že nad svým kamarádem pochybných kvalit, který měl to nešťastné privilegium, že by bratrem jeho ženy, právě definitivně zlomil hůl.

„To je vážně naprostý idiot!“, vyštěkla do toho Gábi vztekle, mnohem bojovněji naladěná než její muž.

Míša byla ale stejně jako Tonda stále na úplně opačném pólu náladového spektra. Poraženecká.

„Už nějakou dobu to mezi námi neklapalo“, přiznala smutně. „Dost jsme se hádali.“

„Teda více než obvykle“, dodala rychle dobře si vědoma toho, že její vztah s Kamilem, na rozdíl od harmonického soužití Bětky a Tondy, byl naopak pravou italskou domácností.

„Sex jsme už spolu neměli přes půlrok“, připustila do nevěřícího ticha. Dobře, že jsem ještě dost ubrala, věděla tak hned. Stejně by mi asi nevěřili.

„Mohla jsem to čekat ....“, pokračovala. „A asi i čekala ...“, připustila. „A stejně, nakonec, kdo by dal přednost zažrané badatelce před barbínou s vygumovaným mozkem, u které se kvůli jejímu mohutnému poprsí už někde prostě musí nedostávat?“, dokončila smutně a letargicky.

Nijak moc nepřemýšlela nad tím, co to vlastně říká. Jaké poselství přesně předává. Nebylo tak divu, že ji zaskočila tvrdá, bezprostřední Bětčina reakce.

„Já! Rozhodně!“, vypálila ta totiž odhodlaně.

Pak si však již sama uvědomila, že by to mohlo vyznít jaksi nepatřičně, takže se to pokusila opravit. Dál než na „Myslím to tak, že ...“, se však už nedostala, když jí Míša nechtěla sebeméně více uvádět do rozpaků, takže pro změnu zastavila ona ji, když ji s úsměvem ujistila „To jsi moc hodná! Vždy jsi pro mě byla tou nejlepší kamarádkou!“, a vrhla se jí do náruče.

Zatímco v duchu litovala svého unáhleného názoru, že s Bětkou v náručí to bude lepší, než se na ni muset pořád dívat, Tonda se v duchu křenil. On moc dobře věděl, jak „dobrou“ kamarádkou by jeho žena pro Míšu ve skutečnosti ráda byla. Nahlas však potvrdil jen to, že se svou ženou bez výhrad souhlasí.

„Věř jí, Míšo! Jsi naprosto nádherná ženská. Ti dva sráči ti lidsky nesahají ani po kotníky a krásou tu krávu taky strčíš s přehledem do kapsy“, ubezpečil jejich kamarádku upřímně.

Lehce jí tím dokázal nalomit. Přesto, že se tomu Míša zdráhala hned uvěřit, znovu se pokusila osušit si nejnovější slzy, potáhla naprosto jako nepravá dáma nosem, a pokusila se do hlasu dát co největší poděkování, aby kopírovalo to, co opravdu vůči nim dvěma cítila.

„Vy jste tak zlatí! Co bych si bez vás počala!“

To snad nikdy nebudeme muset zjišťovat, zadoufali všichni tři v duchu nezávisle na sobě.

Pak si však Míša znovu vybavila, kam se společně nyní dostali. V rozporu s hlasem svého těla neochotně vyprostila Bětku ze své náruče a pokusila se navázat na přetrženou omluvu.

„A je mi fakt líto, že jsem vás takto vyrušila.“

„Vůbec ne“, kontroval Tonda nonšalantně a přezíravě máchl rukou. „Byli jsme zrovna na konci třetího kola.“

Míša nemohla uvěřit svým uším. Bylo to příliš neuvěřitelné. Ona sama mohla s Kamilem maximálně snít o kole druhém. Třetí bylo něco mysteriózního, nepředstavitelného, nedosažitelného. Kamil prostě v ložnici zrovna obdařen nebyl. Jeho limity v tomto věrně kopírovaly velikost a potenci jeho obdaření.

„Tře ... třetí?“, vydechla proto nevěřícně, než se dokázala umlčet.

Bětka hodila po svém choti trochu naštvaný pohled. Ona sama rozhodně nemínila jejich potenciální kořist nikterak vyplašit.

„Tonda tím chtěl pouze říci“, prohlásila trochu křečovitě s přemáháním, „že pro nás znamenáš mnohem, mnohem víc, než jeden narušený večer“.

A když pak přejela Míšu od hlavy až k patě, rázem tu byl hotový plán, jak dál. Úspěšný generál byl proti ní hadra, jak hbitě, neoblomně a nesmlouvavě nastínila obrysy dalšího tažení.

„Co kdyby sis teď šla dát sprchu“, navrhla Míše rozkazem, „pak se hodila do županu a dala si s námi něco dobrého na pití a k snědku? Než se osprchuješ, dám ti zatím trochu do parády šaty, co máš na sobě.“

„A trvám na tom!“, dodala po chvilkové pauze pro jistotu na důkaz toho, že aktuálně nehodlá o ničem smlouvat. Že není dostupná jakýmkoliv protinávrhům.

Míša svoji kamarádku dobře znala. I bez toho posledního dovětku věděla, že i kdyby se teď chtěla pustit s Bětkou do boje, nikdy by ho nemohla vyhrát. A tak jí raději moudře ani nenapadlo se přít. Nakonec, docela ráda nalezla v rozkymáceném dni uklidňující azyl v prostředí sprchového koutu u jejich pokoje pro hosty a dopřála si vydatnou horkou sprchu. O tom, jak ještě více by těm dvěma chudákům, kteří k tomu přišli, jak slepí k houslím, mohla více kazit odpoledne a večer, raději odmítala přemýšlet.

Byla přitom v tu chvíli i trochu ráda, že má za sebou tak hrozný den, protože jinak by při vzpomínkách na jeho poslední minuty nebyla schopná zabránit tomu, aby se v jejich sprše nepokusila dosáhnout rychlého vrcholu, který by odplavil nepopsatelné erotické dusno, které na ní doráželo ze všech stran a snažilo se usilovně přebít její rozbolavělé myšlenky. Byla proto ze sprchy venku raději dříve, než by tomu bylo normálně, protože každé přejetí přes citlivé bradavky či některou z erotogenních zón jí zkoušelo přesvědčit o tom, aby své odhodlání odložila stranou a raději poslechla třeskutou polnici volajících pudů.

Trochu odevzdaně se pak nepozastavovala ani nad tím, proč společně s jejím kostýmkem zmizelo z postele pro hosty i její spodní prádlo (asi to Bětka prostě celé vzala do náruče, aniž by zkoumala, co všechno bere), hodila na své zahřáté, rozpálené nahé tělo jen připravený župan, a pak už si to hasila do obýváku, kde nalezla Bětku s Tondou stejně oděné, jako byla ona sama.

Bětka nelenila a bleskově Míšu upřímně sevřela v náručí. A pořádně zmáčkla. Neváhala ji pohladit po zádech a ramenou. Míše se doslova zatočila hlava, jak omamně Bětka zase voněla. Dnes to na ní mělo mnohem výraznější dopad než obvykle. Asi důsledek rozkolísaných smyslů. Vzápětí se ale překvapená Bětka naštěstí odtáhla a podívala se na Míšu velmi nesouhlasným pohledem.

„Že ty jsi ještě pořád nebyla ani na té masáži, na kterou tě tak dlouho posílám, co? Máš ramena jak ze žuly. A je mi jasné, že ani zbytek těla na tom není jinak.“

Míša byla hrozně ráda, že Bětka takto rovnou přešla na jiné téma, takže se ani nesnažila zapírat své provinění.

„No jo no. Nějak to nestíhám.“

Věděla přitom, že Bětka má naprostou pravdu. V 21 by se opravdu ani fyzicky neměla cítit tak v křeči a nepohodě, jak tomu ve skutečnosti bylo. Ale kromě toho, že skutečně věnovala zejména práci příliš mnoho ze svého času, opravdu necítila žádnou potřebu svěřit se do péče cizích rukou.

Její ochotné přiznání se ale vzápětí zdálo býti zásadním omylem.

„Pojď“, zavelela totiž Bětka neúprosně. Vzala přitom zkoprnělou Míšu pod paží a táhla jí zpátky do chodby, ze které ta před chviličkou přišla. „Tonda ti dá masáž“, vysvětlila Bětka své kamarádce cestou mimochodem, jako kdyby se jednalo o naprosto standardní, z normálu ani o píď nevybočující záležitost.

Šok to byl tak velký, že se Míše skutečně podařilo vrůst do podlahy, a zastavit tak tah její kamarádky vpřed. Nesouhlasně pak hledala pomoc u Tondy. Ten se přece musel vymezit vůči šílenosti takového nápadu.

Dál než k „Ale to přece ...“ se však Míša nedostala. Tonda se totiž jen laskavě usmíval a očima se Míšu snažil povzbudit v tom, nebránit se přání své mladší kamarádky. To Míšin bezprostřední odpor dokázalo nalomit natolik, že se vzápětí přistihla, jak je tažena dál, a zatímco klopýtala vpřed, adresovala k ní Bětka opět „Trvám na tom.“

Aby svému rozkazu dodala pádné argumenty, navázala vzápětí jistojistým vysvětlením „Tonda má naprosto zlaté ruce. Úplné čáry a kouzla. Slibuji ti, že až s tebou bude hotov, budeš se cítit jako znovuzrozená. Úplně zapomeneš na to, co se stalo ráno. Ber to jako náš dar dneska pro tebe. Potřebuješ to jako sůl.“

Snadno se to vysloví, ale uvěřit tomu? Jen tak? Míšinou hlavou běžely myšlenky jak splašené. Možná i díky tomu dokázala dále klopýtat vpřed, jak se nebyla schopná soustředit na nic dalšího než na zmatek protichůdných argumentů ve své mysli. Pro odevzdání se osudu, nebo se vzmoci k poslednímu odporu jak Sparťani v soutěsce u Thermopyl. A moc času si to vyřešit opravdu nedostala.

Nešli totiž daleko. Byli zpátky v pokoji pro hosty, než by kdokoliv řekl švec.

Míša alespoň hodila pohledem zpátky ke dveřím, aby vyhodnotila šance na útěk, zatímco Bětka rychle z širokého dvojlůžka shazovala na zem peřiny, aby na něm nechala pouze prostěradlo. Tondova postava vyplňující celá futra, ve kterých zůstal stát, a jeho ruce založené na prsou výmluvně hovořily o tom, že takováto šance se limitně velmi blíží nule. Pokud samozřejmě Míša nehodlá skutečně bojovat a nestojí o to opravdu raději zmizet. Tondův laskavý výraz se jí však všemožně snažil přesvědčit o tom, aby se nebránila. Míša se tak nakonec spolehla na to, že on a jeho žena dobře vědí, co chtějí činit.

Bětka jejich tichému boji nevěnovala žádnou viditelnou pozornost. Na místo toho zavelela „Polož se na tady na bříško“, jakmile byla s nezbytnou přípravou hotova, a gestem rukou doprovodila, kde by se Míšino tělo mělo co nevidět nacházet.

Ta již neměla sílu na další odpor. Den byl prostě šílený. A tak se převtělila do avataru smířenosti se s těžkými ranami osudu, odmítla uvažovat nad tím, jak je nevhodné se svěřit do takové intimní péče manžela své nejlepší kamarádky, přestože ta jí to vyloženě vnutila a on sám se tomu nikterak nebránil, naopak ji usilovně tlačil tím směrem, a s těžkým povzdechem zaujala bez dalšího odmlouvání předepsanou pozici. Holt bude muset ve vzpomínkách žít s tím, že se jí Tonda bude takto dotýkat, a pokusí se si z toho vždy odnášet jen to krásné a povzbudivé. Ostatně jako vždy v jejím nenaplněném životě.

Předpokládala, že začnou od ramen. Místo toho však jeho teplé, jemné ruce vzaly do parády její pravé chodidlo. Aby ho začaly hladit, jemně mnout, tlačit prsty kůži dovnitř, do hloubky. Vytahovat jí prsty. Projíždět na kůži mezi ně.

Míša nebyla absolutně schopná uvěřit tomu, jak rychle propadla magii toho doteku. Jako kdyby její hlava prostě naprosto vypnula, pozbyla schopnosti dalších analýz, přemýšlení, fungování. Bylo toho prostě na ni moc. A tak bleskově začala víceméně pouze klimbat. Nikterak pak nereagovala ani na to, že druhý pár rukou se přidal k tomu prvnímu a začal pracovat na jejím druhém chodidle. Odkud se pak oba páry přesunuli výše, ke kotníkům.

Bylo to tak chlácholivé, tak podmanivé, tak uklidňující, že stále odmítala zapnout centrum rozvahy, a to ani když ke svým dotekům přidali teplý olejíček a začali zvolna postupovat výše. Na lýtka. Na stehna. Do horní části stehen. Po pár minutách již byli tak blízko jejímu horkému, sálajícímu pohlaví, že by asi měla něco dělat, aby zastavila jejich další případný postup. Nebyla toho ale schopná.

A tak se snadno stalo, že když jemné prsty tu z jedné, tu z druhé strany zatoulaly až úplně nahoru a dotkly se zvnějšku její svatyně, už na to netrpělivě čekala. Z jejích úst se ozvalo pouze přidušené zasténání a na ten impulz místo stáhnutí se, odporu, pokusu uniknout, jen poslechla hlas přirozenosti. Sama tak nechala svá stehna rozestoupit se více do stran, čímž si dobře byla vědoma toho, že poskytuje Bětce a Tondovi nezakrytý výhled na svoje mokré pohlaví a zadeček, které vyhrnutý župan už prostě nebyl schopný skrýt. A pozívá je tak dál, byť slovně by to z ní nedostali ani heverem.

Tondovi stačil jediný letmý pohled, aby se ujistil, že Bětce žhne v očích neuhasitelný plamen. Konečně, konečně byla tak blízko ke splnění si jednoho ze svých nejvroucnějších přání. Nebo si aspoň částečně z něho vzít co nejvíc. Určitě by se spokojila už s tím, co již teď od Míši dostala, ale on dobře věděl, že věrna své nenasytnosti chce jeho žena více. Ani tři jejich dnešní kola tuto stránku její bytosti nebyly schopné dostatečně otupit. Ale možná jen díky nim se na Míšu dosud Bětka nevrhla naprosto bez zábran.

Tonda a Bětka byli v ložnici naprosto kompatibilní. A tím pádem i upřímní a otevření i v těch nejintimnějších detailech. Protože i v sílu svého vztahu měli neochvějnou důvěru. Tonda tak dobře věděl, že většina neotřelejších fantazií jeho ženy se točí výhradně kolem jejich přemýšlivé, život si tolik neužívající, kamarádky. Té, která právě ležela na posteli pod nimi. Dobře si vzpomínal také na to, že Bětka se nikdy neudělala tak intenzivně, jako když jí do ucha šeptal, co by spolu mohli společně s Míšou provádět. Byl si proto také jist, že kdyby Bětka věděla, že je dneska Míša s napjatou pozorností sleduje, jejich postel by to asi konečně nevydržela a odcestovala by do věčných lovišť, až by se rozpadla pod extatickými výbuchy jejích orgasmů. On sám Bětce na oplátku nijak nezatajoval to, že pokud by někdy chtěla, aby si užil s druhou ženou, bez přemýšlení by s absolutní jistotou sáhnul právě po Míše, takže to, co onehdy šeptal Bětce do ouška, aby povzbudil její fantazii, nebylo nic, co by si často mnohdy nepředstavoval ve velmi živých barvách.

Nyní tak Tonda pobaveně sledoval, jak omámená Bětka zkušebně zkusila povolit už tak uvolněný pásek na županu ležící ženy. Na její „Hmmm?“ pak statečně neváhala navrhnout, „Uděláme teď tvoje záda, miláčku“. Měl pak co dělat, aby zůstal klidný, když se Bětka rozechvěla v reakci na Míšinu zastřenou reakci „Dobře“. Kromě zabarvení jejího hlasu byla úsečnost Míšiny odpovědi totiž zjevně dána tím, že si již netroufala na žádné delší proslovy. A vůně, která je oba znovu novým proudem udeřila silně do nosu, hovořila naprosto jednoznačně sama o sobě.

Míšin župan rychle skončil kdesi na zemi vedle postele a Míša se stále, marně, snažila působit dojmem, že realitu příliš nevnímá. Respektive se stále snažila nedat najevo své rozrušení, v čemž ovšem hanebně selhávala. Což mohlo mít jediné možné vyústění. Tady však Bětka Tondu překvapila.

Nechala ho totiž, aby si opatrně sedl přes Míšina stehna a jal se pečovat o její záda. Sama se přesunula nad Míšinu hlavu a počala jí nejprve masírovat skalp. Nebylo divu, že se Míša vzápětí silně otřásla, uvažoval přitom Tonda, vždyť i on sám Bětčinu vůni cítil až nad Míšou. A Míša jí musela mít přímo z první dobré. Obě dvě spolu sváděly zuřivý souboj, která teče a voní více, což samozřejmě Tondu nemohlo nechat chladným. Dobře přitom věděl, že jeho rozevřený župan nemůže ani přes jeho opatrný posed úplně před Míšou uschovat fakt, že on sám je již zase vzrušený až hanba.

Ani jeden z nich ale tomu nehodlal úplně podlehnout. Tlačili tu těžkou káru odhodlaně dál. Drželi se toho nespěchat. Nezkazit to. Nikomu z nich tří. A když Míša nepokrytě zasténala, když jí Bětka začala masírovat seshora ramena a horní část zad, zatímco Tonda sjel na její boky a zadeček, kterému věnoval poctivou péči, postupovali zdárně dál.

Dlouho a dlouho Tonda vehementně hnětl Míšiny půlky, pěkně do hloubky, v kruzích, soustředěně, zatímco Bětka se dotýkala Míšiny horké kůže již nepokrytě eroticky, spíše než masážně. Míša tak úspěšně spěla dál. Takže když se Bětka konečně něžně do jejího ouška zeptala „Otočíš se nám?“, nebyl to ani příliš hluboký výdech, který Míša potřebovala předtím, než projevila souhlas a odhodlaně se otočila, odmítaje si již cokoli dělat ze své nahoty a naprosto nepokryté erotičnosti situace, do které se společně dostali. Protože i pokud Míša mohla mluvit za všechny tři, velmi rádi.