Noční déšť

Nohy visí přes římsu, dívám se pod sebe,
město rušné a žívé. Není to ono, bez tebe.
Na hlavu mi kapky deště padají,
představuju si jak se mě tvoje ruce dotýkají.
Černo černá noc,
bohužel některé věci jsou mimo moji moc.

Chtěl bych se cítit stejně, jako když ses na mě smála,
minulost to už, ale dávno odvála.
Vím, že už nikdy nezažiju to, co toho rána.
Jedna, druhá, třetí, čtvrtá, ale ani čtyřicátá,
žádná není jako ty, krásná, ale občas paličatá.
Vím moc dobře, že hledám tebe,
už nepoznávám ani sám sebe.

Miluju déšť, milovala jsi ho taky.
Ale dnes je noc, nejsou vidět mraky.
Ta díra, bože, nedaří se mi ji vyplnit!
Snaha byla, zkoušel jsem se zocelit.
Nejde to, už nedokážu ženy férově ocenit.
Jediná slečna, které bych dokázal v něčem ustoupit.

Cítím tu vůni, když na tebe myslím,
stačí se trošku se posunout a dole zmizím.
To by asi úplně za to nestálo,
ale dneska večer by stačilo málo.

Ach ten deštivý den, ten posraný deštivý den.
Jako by to byl jen obyčejný sen.
A já už ani nevím jak z něj ven.

Budoucnost, kterou jsem si začal malovat,
dokážu vůbec ještě někdy opravdu milovat?