Včera

Ležím v posteli, příjemně fyzicky unavená, na sobě mám jen župan, peřinu mám hozenou ledabyle přes půlku těla, a stále se nedokážu rozhodnout, jestli je mi lépe v teple pod peřinou nebo zda je lepší ten osvěžující proud studeného vzduchu, který mě jemně hladí po obnaženém zadku a stehně. Přehrávám si….

Mé šaty mi po 12 hodinách na těle vadí, cítím se těžká a ulepená. Po svlečení to stále není lepší, až horká voda a pěna a vůně sprchového mýdla mě zbavují té tíhy. Vylézám ze sprchy a pobíhám po bytě nahá, abych co nejrychleji uschnula a mohla se obléknout, ne, ne, ne, šaty už ne. Beru si kalhoty a krajkové tílko, které ho tak dráždí, není to můj cíl, ale cesta k tomu co mám tak ráda…

Přichází, slyším ho… Jakou má asi náladu??? Jak vypadá?? Pozdraví mě nahodile zdálky nebo přijde úplně až ke mně, tak blízko jak jen to jde… Telefonuje, nezmíněná varianta, mávnutí na znamení podzravu a úsměv mě přesvědčí o jeho dobré náladě. Po té horké sprše zaliji mé vyprahlé tělo zevnitř, a už už prý jdeme.

Odchodu na večeři se nikdy nebráním. Venku je chladno, ale mráz nezalézá pod kabát, ani to nejsem schopná vnímat, vypukla velká debata, jestli se tam dostaneme tudy nebo tamhle. No asi tramvají, že. První očekávaný faul nás chytí, ale netřeba se vzdávat. Ježííííš, teď ho málem cosi přejelo. Proč se snažil přejít tu silnici? Zamotal se nebo ho táhla vůně kebabu, jak se začal vymlouvat. Kolik věcí se mu tak hodilo hlavou, že prostě přecházel, kam jsme vůbec nepotřebovali.

Tramvaj číslo 17 nás míjí, malá beznaděj z očekávání dlouhého stání na zastávce se rychle rozpouští s okamžitým příjezdem další sedmnáctky, no jo, můj celoživotní problém s vnímáním času, je přeci teprve 19 hodin, takže plný provoz, MHD jezdí neustále, tma v tuto dobu neznamená půlnoc.
Chci ho pustit sednout, odmítá, najednou si chce dokázat své mládí a vitalitu, přitom dokola mluví o svém stáří, pomalosti, zapomnětlivosti, ztrácení intelektu, budiž mu útěchou, že až se tak opravdu bude dít, ani si toho nevšimne.

Je tolik věcí, které bych mu chtěla říct, měla jsem víkend plný zážitků. Nechám ho domluvit, a pak mu to řeknu… Tak ještě tohle mi řekni a pak já…. Dobře, nové téma, fajn… Co jsem mu to vlastně chtěla říct?… Má někdo tolik nepřekonatelných životních problémů jako on?…. Aha, dobře, pořád mluví…

Nevyčítám mu to, vnímám ho, vím vždycky, co mi říká, ale ne vždy jsem si jistá, zda se k tomu mohu vyjádřit, jestli o to stojí…Vyčerpává mě to mlčení, nezasahuji mu do mluvy… Tak teď už chybí jen to o bazénu…. A vystupujem!!

Máme opět štěstí, chytáme další správnou elektrickou rikšu na nástupišti. Tahle cesta je už krátká. Při výstupu mě zalije pocit úzkosti, co když tam nebude místo, co když nebude sushi, co když budeme muset jinam, co když…. Svět je v pořádku. Running sushi is ready and #me too.

Už při sedání mi lítají oči sem a tam, čím asi tak začnu, co první ochutnám, i on vypadá natěšeně. Maki je vítěz prvního sousta. Zbožňuji tu chuť. A on zase hltá, tak roztomile, nenažraně, mám pocit, že kdybych mu ten talířek vzala, rozklepal by se a už nikdy nepromluvil… Hmmm, zajímavá myšlenka, možná to někdy zkusím.

Co to? Brambory? No jo, brambory. Bereme brambory. Jsou tam čtyři brambory. Opečené brambory. Já sním dvě, on jednu, a tu poslední mi, nevím z jakého důvodu, věnuje, no, jsou dobré, když dává, tak beru. Pojedou další…. Dávám si teplé kuřecí se směsí zeleniny, naproti probíhá směs, směs krávy atd. Teď by to ještě chtělo ty brambory. Opakuji kuřecí směs, a znovu, a znovu, maki, a znovu kuřecí směs.

Čeká na brambory, no nevím, zda se dočká. Musíme si dát pauzu nebo praskneme, bavíme se o všem možném, ale co teprve ty brambory. A hele, má plné břicho a tak si všiml mého tílka, a čumí. No tak si posluž. A pak se na pultě objeví plátky lososa, s nadšením si je bere a dává první kus do pusy, vypadá, tváři se a sténá jako při milování, ničí mě to, vzrušuje a vím, že nesmím nic dát znát, plavu ve vlastní šťávě, prosím, ať už to nedělá, ale on se tím baví a opakuje to ještě několikrát. Kéž by přijely ty brambory…

Objedná sake, teplé a chutné. Připíjíme si na mne a on zpívá, a jen pro mě. Děkuji pěkně. Cestou ze sushi je jasné, že domů se ještě nejede. Pan prezident říká, že alkohol je prospěšný, a my jsme vlastenci, tak hurá na to. Do módního baru u Strossmajeráku se musí zase tramvají, tentokrát už je cesta pěkně otravná, dost přituhlo a spoje moc nenavazují. U národního divadla, po řádné estrádě v tramvaji, mrzneme na refýži, tiskneme se uchy k sobě, zajímavé, ale účinné. Tak ještě jeden přestup a jsme u báááru.

Je plný, jak jinak. Dnes však místo získáme. Jeden kůň pro mě, jeden soused pro něj. Zase špatný výběr na jeho straně, proč si to jen dělá??… Na podruhé jde na jistotu a dá si to co já. To je jako s tou kachnou, nejdříve jsem byla nenažraná a „nějaká rozjetá“ a nakonec až půjdeme znovu na nudle, dá si tu mojí kachnu.

Odemykám dveře od bytu, vcházíme. Malé světlo v kuchyni nad linkou ozařuje celý byt. Dotýkáme se a intenzivně líbáme. Otáčíme mě zády k sobě a tiskne a ještě pevněji drží. Má žíla na krku tepe až k prasknutí. Co to dělá? Tady a teď? Jsem vzrušená, nemůžu mluvit, odporovat, ale ani se zapojit. Ta paralýza ze šoku je značná. Rozepíná mi kalhoty a prsty mi jí hladí a sahá dovnitř, jde to snadno, ještě z toho vystoupení s lososem jsem nakřáplá. Kalhoty mi povoluje ještě víc, sjíždění ke kolenům a dál. Otočená k lince jsem jemným pokynem tahu jeho ruky nucena položit se na ní. Dělá mi to prsty, silně a přesně tak silně jsem vzrušená, ten nával se nedá vydržet, podlamují se mi kolena, nedokážu udržet stabilitu, nepřestává, ne, ani teď nesmí přestat. Slyším, jak si povoluje pásek, vím to, vím, že mi ho tam za chvíli vrazí. Ano, je tam. Ten tolik známý pohyb ven-dovnitř je úplně jiný, než jindy. Vnímám pípání varné desky, doufám, že jí nezapnu, a i kdyby, tak co, jsem rozpálená víc, než ona kdy dokáže. Vysune ho, a zas mi tam strčí ty prsty, jsem tam strašně otevřená, cítím, jak má úplně mokrou ruku. Po chvíli mi to vše začne téct mezi stehny, po straně kolen a ztrácím tu mokrost až u kotníků, patrně v místě kde začínají mou šťávu vsávat kalhoty.

Vše je tak intenzivní. Otáčí mě tváří k sobě, vášnivě líbá, sundám si kalhoty, on ty své a odnáší mě do postele, jsem tak otevřená, že necítím jeho penis. Ale nechci přestat. Chci to... Vibrace, ach, ty vibrace, jak snadná pomoc pro rychlé uvolnění toho všeho napětí. Jsem a ještě jednou. Musím ho aspoň polaskat v puse, bez ještě malého kontaktu nemůžu jít spát, necítí to, ale dělám to kvůli sobě. Promiň, včera byl můj den.

Ležím v posteli, příjemně fyzicky unavená, na sobě mám jen župan, peřinu mám hozenou ledabyle přes půlku těla, a stále se nedokážu rozhodnout, jestli je mi lépe v teple pod peřinou nebo zda je lepší ten osvěžující proud studeného vzduchu, který mě jemně hladí po obnaženém zadku a stehně. Budík…