Horký písek , chladná hlava.

Slunce stálo vysoko, a i když byl začátek května, teplota na té zapadlé nudapláži u jezera připomínala vrchol léta. Všude klid, jen šum listí a vzdálené žabí kuňkání. Potřeboval jsem vypadnout. Od práce, od hluku, od lidí. Na tuhle pláž jsem jezdil roky – málokdo ji znal. Dnes jsem tam byl skoro sám. Skoro.

Na okraji pláže, pod stínem borovic, ležela ona. Vlasy jako měděné plameny, tělo hrdě vystavené slunci, knížka položená na břiše. Nehrála si na nic. Žádné trapné zahalování, žádné záminky. Když jsme se poprvé potkali pohledem, nepůsobila překvapeně – spíš jako by mě očekávala. Usmála se. Lehce, nenuceně. Ale oči jí hrály nebezpečně. Byl jsem na to připravený?

„Nechceš si sednout blíž? Tady je stín,“ řekla, když si všimla, že se občas nebráním pohledům na její křivky. Miluji dokonalost ženské krásy a teď jsem jí tu měl před sebou jako v galerii.

Sedl jsem si. Ne proto, že bych musel. Ne proto, že bych chtěl něco začínat. Spíš mě fascinovala ta její klidná odvaha – jako by tohle bylo její teritorium a já vetřelec. A přesto mě zvala.

Mluvili jsme. O knihách, o samotě, o těle. Bez zábran. Smála se, když jsem zmínil, že člověk někdy přijde na nudapláž spíš kvůli klidu než kvůli pohledům. „To říkají všichni, co se snaží být ctnostní na místech, kde ctnost ztrácí smysl,“ odpověděla a naklonila se ke mně. Cítil jsem její dech na krku, neuklouzlo jí ani slovo navíc – ale všechno říkalo: Pojď.

Její prsty sjížděli po mém jemném ochlupení pod pupkem.
Věděl jsem , že teď se na ni mohu vrhnout, že mám jedinečnou příležitost pustit uzdu emocím, chtíči. Krev mi pulzovala nejprve v břiše , při pohledu na její klín se přesouvala do údu.

Ale v tu chvíli jsem se zasmál. Mile. Abych krásku neurazil. „Jsi krásná,“ řekl jsem. „A zatraceně nebezpečná. Ale dneska ne.“ Takhke to přeci nejde. Na potkání. Ty slova jsem ze sebe pustil s nadhledem charismatického chlapa, ale vnitřně mě až bolela. Tolik bych chtěl..

Odvrátila pohled. Ne uraženě. Spíš jako šelma, která pochopila, že kořist dnes unikne. Usmála se znovu, tentokrát klidněji. „Škoda,“ pronesla. A zvedla knihu a pokračovala ve čtení.

Zvedl jsem se a pomalu se vracel ke svému místu. Slunce dál pálilo, voda lákala, ale já byl chladný jako její úsměv.

Někdy je nejtěžší výhra ta, která tě nenechá spát.